Za Chodovem taky zesílil vítr, který celý den foukal stejným směrem, od Hazlova na Klínovec. Bohužel, jeho největší sílu jsem pocítil právě při zpáteční cestě, od Chodova a tedy proti. To byl docela problém - domů nekonečných 50 km, proti větru, převážně do kopce a prošitej.

Na Štítaráku jsem zastavil a proti mému zvyku jsem tentokrát důrazně zakázal ze sjezdu mě předjíždět, protože je to sjezd nebezpečný. Když se to pustí, není problém v tomto rovném, ale kamenitém sjezdu jet přes 60 km/h, ale v takové rychlosti mají těžká 29" kola obrovskou kinetickou energii s takovým gyroskopickým efektem, že jsou těmito lehoučkými piškoty prakticky neovladatelná. Blbě se najede na šutr, přední kolo odskočí, změní směr a pilot s tím už nic nenadělá.

Vypustil jsem smečku volně na trať a já kroužil společně s Fildou, aby si Bolek taky zajezdil. Filda dal 4 okruhy, Adam, Kuba a Denis 5 a Jasmína, Kája a Dominika 6. Na závěr jsme se u závory postupně sjeli a čekali na posledního. A to byl Patrik, který jich zvládl 7. Okruh se dětem líbil.

Ty odravské špekáčky jsem přivezl a zase odvezl já, protože kdybych je tam nechal, Michal by si zcela jistě řekl: „Tvl klobásy sežral a myslí si, že když je vymění za špekáčky, že to nepoznám.“ 

Štěpán ten ani ne 10 km dlouhý okruh s převýšením asi 200 m označil jako šílený. To mně zaujalo – Šílený okruh, to zní dobře. Takže až příště někdo navrhne jet Šílený okruh, každý bude vědět, o co jde a nikdo nezabloudí.

...a vzápětí na pánvičce spatřil maličké slizké knedlíky, vyřkl to osudové slovo a že grcku jíst rozhodně nebude. Název polévky tedy kluci už měli...

Nahoře, na 31. km, bajkeři vybalili rohlíky a pustili se do nich. To mě velice překvapilo, protože na startu jsem se všech ptal, zda si vzali balíček, a rohlíky v nich určitě nebyly. Takže je museli sebrat menším a pokud přímo těm nejmenším, tak jsem si představoval Lenku po návratu, jak mě drží pod krkem a po hlavě mlátí buřtama. To by ovšem byla ta horší varianta, protože by současně i znamenala, že moje smečka zaměnila buřty za rohlíky a nebude tedy mít co sníst před zpáteční cestou. Doufal jsem, že si jen „přilepšili“ a vzali si i balíček s buřty.

U značky pod zatáčkou, kde krpál začíná, jsme dali klasickou poslední zastávku na jídlo a pití a pro potvrzení Jasmíniných slov jsem do Lukáše poté, co snědl svoji jedinou tyčinku, ještě vmáčknul půlku velkého Pikaa. Že je to opravdu vážné, jsme Lukášovi dali najevo tím, že Jasmína i já jsme se svými Pikay udělali to samé. 

Pokračovali jsme lesním krpálem k Egermajerovi, a tady nám scházel Lukáš, aby nám ukázal, jakže se to okolo toho stromu s obrovskými kořeny vyjíždí. Já se tam vždy zaseknu. To v lepší případě. V tom horším se rovnou vyvalím na bok. Ani dneska okolo toho stromu neprojel nikdo.

Po dešti v potoku bylo vody docela dost, ale brod i přes svůj strašidelný vzhled byl průjezdný. Všichni, co se odvážně vrhli do koryta, projeli, ostatním jsem pomohl kolo přenést.

Standa, když mu došlo, že se toho krpálu dnes už nezbaví, tak ve druhém raději přetrhl řetěz, v následujícím jsem mu hodil rychlospojku a odložil k němu prošitého Honzu, takže po čtvrém výjezdu jsme se všichni spokojeně opět sešli u Nahřbetskoče a jeli ke klubovně.