Dyleň Ašských bajkerů - 02

Ještě večer to vypadalo, že nás pojede sedm, ale ráno mi Lenka volala, že se jí dlouho do noci protáhla třídní schůzka po třiceti letech a že jestli bych se tedy dokázal obejít bez její famílie, protože Honza i Dominika stejně ještě spí. A naše druhá Lenka, že ze solidarity nepojede rovněž.

Nu, pedály mi to nerozhodilo, dá se říct, že se mi i ulevilo, protože mi ubydou starosti se slabšími kusy, neb zůstali jen silní a tvrdým tréninkem prověření – Lukáš a Jasmína. Takže jsem jen upravil množství špekáčků a vyndal z batohu gumičuk, coby nepotřebný, protože při takovém množství jeden nikdy neví. Ten měl sloužit až jako úplně poslední záchrana eventuálního prošitého před jeho odsunutím do příkopu a zahrabáním.

Naštěstí Lenka vytušila, jak nerad měním plány a proto, abych mohl v klidu vypít kafe a nemusel hned sednout na kolo a jet pro Jasmínu, sama slíbila s Jasmínou přijet podle včera schváleného harmonogramu.

Když jsem vyjel před barák, Lukáš akorát přijížděl a chvilku na to se zjevily i obě Lenky s Jasmínou. Krátce jsme zkontrolovali, zda je vše v pořádku, rozloučili se s Lenkami a 5 minut před desátou ve třech tedy vyjeli.

Vzali jsme to nejkratší cestou na signálku – před Libou vlevo mezi rybníky na Hůrku a okolo Egermaiera po kamenité cestě dolů na panelku a po ní k Ohři. Vpředu jela Jasmína a až na Hůrku docela kudlu, z čehož jsem měl trochu obavu. Naštěstí přišel ten kamenitý sjezd, kde jsem upozornil, že není kam spěchat a taky, že není třeba mít na těch šutrech zbytečné defekty. Takže se tempo zklidnilo a už to tak zůstalo.

Protože obě dvě následující panelky Lukáš už zná a poctivě si je vyjel ještě na soustředění, než se zrakvil, panelku za Pomezím jsme objeli delší cestou okolo hospody, panelku u Hrozňatova dali pěšmo a v poklidu tak dojeli nad Mýtinu, až do nevzdálenějších míst, kam se zatím Lukáš dostal. Odtud ho Jasmína systematicky děsila hrůzostrašným vyprávěním, co ho čeká.

U značky pod zatáčkou, kde krpál začíná, jsme dali klasickou poslední zastávku na jídlo a pití a pro potvrzení Jasmíniných slov jsem do Lukáše poté, co snědl svoji jedinou tyčinku, ještě vmáčknul půlku velkého Pikaa. Že je to opravdu vážné, jsme Lukášovi dali najevo tím, že Jasmína i já jsme se svými Pikay udělali to samé. Jesenky jsou lepší, shodli jsme se s Lukášem, ale ty jsem v Hazlově nesehnal. Až tady, pod Dylení, jsem se dozvěděl, že v Hazlově Jesenky jsou a sice u Vietnamce naproti poště, u něhož jsem ale doposud ještě nikdy nebyl.

Já zařadil malou, nasedli jsme na kola a vydali se vzhůru. Jasmína se od nás hned odpojila, ale ještě před křižovatkou, kde se k přímému kopci přijíždí zprava delší a ne tak prudkou cestou, Lukáš Jasmínu předjel a stále se jí vzdaloval. Našel si své tempo a prakticky celý kopec vyjel vstoje. Takovým tím pohodlným rytmickým přešlapováním z nohy na nohu, jak zhusta jezdím i já. Docela mě to překvapilo, protože na to je třeba mít silný motor. Když jsme vyjeli největší krpál – až nahoru na křižovatku, odkud je už vidět vysílač, pravil, že ten kopec až tak hrozný není a vydal se zpět dolů, Jasmíně naproti.

K vysílači jsme tak vyjeli všichni společně, rychle udělali fotečku a pokračovali na vyhlídku, z níž jěště před 15 roky byla krásně vidět celá Chebská pánev, jako na dlani. Avšak nyní z ní lze spatřit pouze už jen vzrostlé a huňaté stromy. Jasmína udělala zápis do pamětní knihy a po objetí vysílače jsme sjeli na křižovatku, kde jsme se museli rozhodnout, kudy k Janovského prameni. Já chtěl delší cestou - vpravo, okolo hranice a přes Šachtu, aby ji Lukáš poznal, ale Jasmína si postavila hlavu, že chce jet rovně, přímo k prameni, protože má hlad a nutně potřebuje špekáček. Sjeli jsme tedy kamenitou cestou, rovně, přímo k Janovského prameni.

Než se děti u pramene obsloužily, rozdělal jsem oheň a nachystal pruty k opékání. Každý jsme snědli svůj vlastnoručně opečený odravský špekáček, Jasmína opekla ještě jablko a Lukáš chleba. No a na mě tak zbyly už jen tři chili špekáčky, které nikdo jiný nechtěl. Ale byly fakt dobré.

Chvíli jsme poseděli u ohně, nabrali čerstvou vodu a vydali se dolů - domů. Byla to opět rychlovka – do Lipoltova za rovnou hodinu. Až odtud jsem zavolal Lence, protože mi to přišlo jako lepší nápad, než volat sice o hodinu dříve, ale ještě z dalekých a tajuplných hlubin Českého lesa.

Za celou cestu a sice krátce od pramene, nás potkala jen jedna drobná technická nepříjemnost, kdy Lukášovi pošel šaltr. Prasklo mu vodítko a na drndách mu tak padal řetěz z kladky – mezi kladku a to prasklé vodítko. Vyřešili jsme to tak, že na drndách pokud možno nešlapal a hlavně měl zařazeny větší pastorky, které lépe napínají řetěz. V záloze byl samozřejmě ještě i radikální řez, k němuž jsme však přistoupit nemuseli – sundání přehazky a zkrácení řetězu na jeden univerzální převod, na němž by to domů dojel.

V Dolním Žandově jsem dal za úkol nalézt cestu, kterou jsme posledně nanalezli a museli proto jet snad 100 m po hlavní. Opět jsme odbočku ke hřbitovu přejeli, ale protože to byla odbočka jediná, tak ta cesta tam někde musela být. Takže jsme se vydali až ke hřbitovu a opravdu – za ukrytou zatáčkou cesta pokračovala okolo hřbitovní zdi vzhůru, až na hlavní a přímo naproti polní cestě, vedoucí k Manskému dvoru.

V Nebancích jsme udělali zastávku na kofolu, rajskou polévku a hranolky s kečupem. Tady to bylo něco jiného, než nahoře u ohně a během té chvilky jsme řádně vymrzli. Naštěstí se z Nebanic nemusí po rovinaté stezce okolo Ohře, ale dá se jet zkratkou, do kopce na Hněvín a pak se vlnit přes Třebeň do Frantovek. Takže jsme se brzy zahřáli a cestu navíc i zkrátili.

Z Frantovek chtěla Jasmína nejkratší cestou, já před Seebergem doprava a lesem okolo kapličky a Lukáš přes Vlastislav, že je tam nejméně kopců. Nakonec jsme se dohodli na mém návrhu, ale ještě než jsme ho stačili zrealizovat, přišel Lukáš s tím, že by se dalo jet po trase Hazlovského pěšáka, kterýžto běh, proložený hodem granátem a střelbou ze vzduchovky, včera odpoledne, těsně po tréninku AB, vyhrál. A tak ten, co dneska už nechtěl jet žádný velký kopec, nakonec vybral tu nejbrutálnější trasu na závěr. Takže jsem měl opět možnost podivit se, kde se to v tom klukovi bere, protože ty zhruba 2 km plné kořenů a opravdu velmi prudkých stoupání, jel neskutečně. A na velkých pastorcích i ten řetěz na těch kořenech držel.

Do Hazlova jsme dorazili v 17:25 hod., 35 minut před plánovaným příjezdem. Tady jsme odložili Lukáše a já s Jasmínou pokračoval do Aše. Nad Hazlovem začalo mrholit a teplota šla taky radikálně dolů – až na 8°C, což je, oproti 12°C – 14°C, které jsme měli celý den, opravdu málo. Za Výhledy se Jasmína rozhodla, že nepojede přímo domů, ale staví se ještě v Mokřinách u babičky, kam jsem ji tedy doprovodil a domů se dostal po necelé hodině po Lukášovi.

Myslím, že se nám tento výlet opět povedl a osobně ho považuji za velmi vydařený závěr letošní sezóny.

https://www.strava.com/activities/5986860013

Pavel z hazlovské sekce