Na letošní zimní soustředění nás vyjelo celkem 21 silných kusů. 15 dětí – oba Lukášové, Šimi, Mejty, Jasmína, Dominika, Petra, Lenka, Jáchym, Kája, Marek, Míša, Ondra, Vojta a Klárka a 6 dospělých – Lenka, Michal, Standa, Ivča, Janinka a já.

Jeli jsme auty v úterý večer po práci, takže po příjezdu nás čekalo pouze nastěhování do dvou téměř identických dřevěných chatek, vybavených kuchyňkou, velmi výkonnými kamny na dřevo a sprchovým koutem s malým elektrickým bojlerem.

Holek bylo sice méně, ale zato měla jejich chýše více záchodů. My si museli vystačit se záchodem jedním. Kluci se ubytovali ve dvou pokojích a jednom regálu. V menším pokoji bydleli nejstarší - Luky, Šimi a Mejty a protože tam byly čtyři postele, přibrali k sobě ještě Ondru. Ve velkém pokoji bydleli Lukáš, Jáchym, Vojta, Mareček a Míša. Protože v pokoji malých kluků musel někdo dbát na udržování pořádku, pohodil jsem své tělo za dveře na zem jen na matraci. V regálu – po otevření dveří bylo místo pouze na dvoupostel ode zdi ke zdi – spali Michal se Standou.

Přes den jsme jedli z dovezených zásob, jen na obědo/večeři mezi 16 a 17 hodinou jsme chodili dolů do vesnické hospody. Ve středu večer jsme měli trhané maso ze Standou upečené krkovičky. Mňamka to byla převeliká. A ve čtvrtek večer jsme pozřeli výsledek „Hrnečku vař!“ - kulinářské soutěže mezi chýšemi.

Ve středu dopoledne jsme se po rozcvičce na nedalekém hřišti učili nasazovat lyže. Po zvládnutí tohoto nezbytného úkonu nás Ivča s Lenkou učily bez hůlek odrážet se pouze jednou nohou a jezdit po té druhé. Pak nohy prostřídat. Po zvládnutí klouzavého pohybu oběma nohama jsme přidali i hůlky a po krátkém společném projetí jsme šli na chaty odpočívat.

Odpoledne Lenka vytvořila tři skupiny podle techniky jízdy a výkonnosti. První – Jasmína, Dominika, Kája, Klárka a Petra. Druhá – Šimi, Mejty, oba Lukášové, Lenka a Jáchym. Třetí skupinu tvořili nejmenší kluci – Míša, Vojta, Mareček a Ondra.

Po tomto rozdělení obě větší skupiny vyjely po vlastních osách na delší výlet – k občerstvovací boudě Červená Jáma. Michal vedl nejsilnější skupinu a já ji uzavíral, vlaje se svou netechnikou na jejím konci s vypětím všech sil. Být to ještě trošku rychlejší, měl bych problém neztratit se. U Červené Jámy jsme se po chvíli sjeli s druhou skupinou, doprovázenou Lenkou a Standou. Po krátkém občerstvení jsme se vydali na zpáteční cestu a všechny sjezdy zdárně zdolali.

Pod posledním větším sjezdem jsem si chtěl vystoupit ze stopy, ale v téměř krokové rychlosti se mi ve sněhu kousla lyže a já si zrakvil pravé koleno. Večer mi ho Standa zatejpoval a Michal na něj koupil konopné mazání. I tak jsem v noci skoro nespal, protože jsem musel ležet jen na zádech, a na nich spát neumím. Takže jsem většinou jen ležel a dumal, co příští den. Ráno jsem koleno trochu rozhýbal a ve stopě mě při klouzavém pohybu moc nebolelo, takže až do konce soustředění jsem mohl doprovázet alespoň nejmenší.

Na obědovečeři jsme měli bramborové knedlíky s uzeným, cibulkou a zelím. Při roznášení servír několikrát hrdě oznamoval, že kdo si bude chtít přidat, nemá se stydět, ale přihlásit se. Já se tedy přihlásil, čímž jsem ho zaskočil do té míry, že další dny už žádný takový vstřícný návrh nepadl. Vůbec netušil kolik toho zdatný Ašský bajker dokáže spořádat. Některé naše děti jsou ale velmi úsporné a tak pro mě zbylo dost jak čtvrtečního filé s brkaší, tak i páteční rajské s rozřezaným potrubím a hovězím. Večer pak ještě Standa roztrhal tři a čtvrt kila z trouby vyndané krkovičky a pustili jsme se do ní. Byla moc dobrá, jen nasolená, napíchaná česnekem a dlouhé hodiny v troubě při teplotě lehce nad bodem varu ohřívaná.

Ve čtvrtek jsme trénink obrátili – techniku přesunuli na odpoledne a dopoledne rovnou vyjeli na delší trasu. Byl to dobrý nápad, protože jsme se nemuseli stresovat, abychom přijeli včas a taky bylo na delší jízdu více sil. Takže jsme se vrátili tak akorát, abychom po vynechání původně plánované techniky mohli jít na obědovečeři o něco dříve, než včera.

Dnes jsem tedy doprovázel nejmenší, společně s Lenkou a Janinou. Opět jsme dojeli na Červenou Jámu. S nejrychlejšími jel Standa a s prostředními Michal s Ivčou. Po sjetí k rozcestníku pod Červenou Jámou se ošklivě zrakvil Šimi. Z ničeho nic mu vylétly lyže špičkami nahoru a po zapíchnutí paty do sněhu mu pravá lyže otočila kolenem naopak a posunula čéšku. Tu mu na místě srovnal záchranář Horské služby a následně ho na saních s modrým majáčkem dovezl k sanitce a tou pak Šimi cestoval do nemocnice do Karlových Varů, kde po vyšetření dostal ortézu a dvě hole z Francie. Z nemocnice Šimiho večer dovezl Standa. Za dva týdny půjde na kontrolu, tak snad se dá rychle a hlavně bez následků do kupy.

Na čtvrteční večer byla pro děti nachystána soutěž mezi chýšemi - „Hrnečku vař!“ Každá skupina dostala stejné suroviny i jejich množství – čočku, sádlo, cibuli, mrkev, brambory, křimické kysané zelí, odravské špekáčky, hladkou mouku, třtinový cukr, masox, ocet, česnek, papriku, tymián, majoránku a dvě hodiny na přípravu poživatelné polévky.

Protože kluků bylo na tak malou kuchyň hodně, aby nevznikl chaos a nebezpečné situace, rozdělil jsem jim nejprve funkce a vysvětlil služební hierarchii. Protože jsou to ale kluci, pomohl jsem jim ještě před přípravou popisem, jak na to a co by tak asi mělo vzniknout. A poučil je o bezpečnosti při práci a s noži.

Kuchtíci – Jáchym, Vojta, Ondra, Míša a Mareček pod vedením zástupce šéfkuchaře očistí a nakrájejí zeleninu a špekáčky. Kuchaři – oba Lukášové, Mejty a Šimi to uvaří. Šéfkuchařem jsem jmenoval Mejtyho a jeho zástupcem velkého Lukáše, protože je nejstarší a bude mít na starost nejzodpovědnější činnost - kuchtíky a jejich práci s noži.

Šimi by si s polévkou asi hravě poradil, ale protože byl upoután na kanape čtyři metry daleko, dotazy, obrázky aktuálního stavu polévky a následné rady si kluci posílali telefonem. Tak se stalo, že Lukáš poté, co zásmažku zalil hrníčkem vody a vzápětí na pánvičce spatřil maličké slizké knedlíky, vyřkl to osudové slovo a že grcku jíst rozhodně nebude. Název polévky tedy kluci už měli, takže zbývalo jen to dovést do zdárného konce. Nešťastnému Lukášovi (šéfkuchař se k tomu raději vůbec nehlásil)  jsem tedy ještě poradil, ať to pořádně zalije vodou a za stálého šlehání ocelovou metličkou za pomalého vaření úplně rozvaří.

Polévka se nakonec velmi vydařila, konečnou a dokonalou chuť dotvářel šéfkuchař a použil k tomu i tajnou ingredienci – sosík, co byl do hrníčku stažen z trhané krkovičky. Název grcka ji však už zůstal. Polévka děvčat byla také moc dobrá a porota ji vyhodnotila jako lepší a zejména jako hezčí. Protože jsme měli dva zhruba pětilitrové hrnce téměř plné, zůstalo trochu z obou polévek i na druhý den.

V pátek nejmenší skupina – Ondra, Vojta, Míša a Mareček – jela za doprovodu Michala a mě do Perninku do cukrárny. Mezitím, co Michal hledal neexistující cukrárnu, já domluvil před místní hospodou palačinky. Klukům moc chutnaly a mně taky.

Dnes jsme se všichni vrátili o něco dříve a tak zbylo dost času na biatlon. Vytvořili jsme dvě štafety. První – Jasmína, Mates, Petra, Kája, Lenka, Míša a Mareček a druhá – Dominika, Luky, Klárka, Lukáš, Jáchym, Ondra a Vojta a na okruhu na hřišti dvě protilehlá stanoviště pro házení šiškami do kbelíku. Na každém stanovišti se házelo pět šišek a za každou netrefenou následovaly dva trestné dřepy. Celou dobu to bylo překvapivě velmi vyrovnané a nakonec zvítězila štafeta Dominiky, jen asi o jednu a půl lyže.

V sobotu ráno už nás čekalo pouze balení věcí, úklid a odjezd. Moc hezky své věci skládal a balil Vojta. Když jsem se ho ptal, kde se to naučil, tak prý jen pozorováním. Děti se učí rychle i jen pouhým pozorováním – musíme si proto dávat moc dobrý pozor na to, co jim svým chováním předvádíme.

Soustředění se všem velmi líbilo, užili jsme si spoustu legrace, protože na běžkách to nikdo z nás pořádně neumí a padat do sněhu je přece jen příjemnější a méně bolestivé, než polet z kola. Šimi měl bohužel smůlu, ale je to drsňák a na jaře ho určitě opět uvidíme předvádět své kousky na kole.

Kluci si vyzkoušeli, že jsou schopni si sami uvařit, i přesto, že to nikdy nedělali. Že nejdůležitější pro dosažení zdárného výsledku je, aby všichni najednou chaoticky nedělali všechno, ale rozdělili si funkce podle svých schopností a tuto hierarchii důsledně dodržovali a dělali jen to, co k jejich postavení patří. Pak budou schopni vyřešit jakékoliv úkoly, které před ně život postaví. Protože přesně tak to funguje i v jakékoliv společnosti při práci dospělých.

https://asstibajkeri.rajce.idnes.cz/Zimni_soustredeni_Horni_Blatna_2023/

Pavel z hazlovské sekce