72 x na velkou!

Bezvládné tělo jsem žádné v klubovně ani blízkém okolí nenašel, zato lednička byla plná dobrot. Jana vyrobila ukrutně dobré plněné kelímky, takže nechápu, jak mohly zůstat nepozřeny. Asi za to může ten divný název, který jsem v životě neslyšel, protože kdo jednou ochutnal... Pod nimi hrnec se zbylými, Rolandem grilovanými, klobásami, vedle další klobásky k přímému požití, v daším regálu alobalem přikryté moc dobré buchty. Přesně takové, co mám rád – žádné suché nic, po kterém se člověk akorát dusí, ale festovně hutné, co krásně kloužou do krku i bez zapití. Další v alobalu zabalené mňamky jsem pro jistotu ani nezkoumal, protože bych je jistě zblajznul taky. Ty odravské špekáčky jsem přivezl a zase odvezl já, protože kdybych je tam nechal, Michal by si zcela jistě řekl: „Tvl klobásy sežral a myslí si, že když je vymění za špekáčky, že to nepoznám.“ Rohlíků bylo málo, jen 9, takže jsem musel sáhnout do vlastních zásob, co jsem si přivezl k těm špekáčkům. Barrymu jsem pomohl s likvidací mé oblíbené prošlé vody, padlo 2,5 balíků 350 ml lahviček po tuctu v jednom. Dlouho jsem odolával, ale nakonec neodolal a v závěru scucnul i jednu 2 l láhev Coca-Coly.

Jídla jsem si s sebou tedy moc nepřivezl, protože jsem spoléhal na Lenku a její povolení vybílit ledničku. Kromě pár náhradních dílů, kola a pláště jsem si do klubovny přivezl věci, co jsem standardně brával na 24 hodinovky – nezbytné nářadí, komplet náhradní letní oblečení, teplejší hadříky na noc a do deště, zadní blatník (přední bych musel přivázat stahovacími páskami a ten asfaltový sjezd se dá bez něj v dešti přežít), návleky na tretry do deště a můj speciální cestovní ručník, kterým se celkem slušně dá nahradit i sprcha – kuchyňskou houbovou utěrku. A jednu velmi důležitou věc – infadolan. Existují sice speciální mazání pro cyklisty, ale mám vyzkoušeno, že co je dobré pro malé děti, je dobré i pro mě. V nouzi se ale dá použít cokoliv mastného – kdysi mě jednou zachránil kousek špekáčku.

Z domu jsem vyjel hned, jak po nočním dešti trochu oschly silnice – v 7 hodin ráno. Podle předpovědi mělo být celý den hezky, 28°C a pršet mělo začít až v noci okolo druhé, což se přesně vyplnilo. A do té doby jsem chtěl mít zhruba splněno.

Vloni jsem kopec jezdil na dva převody – prudší, počáteční část, na 44 x 30 a mírnější, zhruba od půlky, na 44 x 26. Letos jsem zůstal u 44 x 30 na celý kopec. Zřejmě i proto jsem jezdil pomaleji, než vloni, ale zase klídek a pohoda až do konce. Přece jen jsem si stále dobře pamatoval, jak se mi vloni ke konci kroutily nožičky.

Na horní křižovatku jsem si do trávy schoval balík vody, vypité láhve vyhazoval dole do plastového koše vedle zastávky a ke konci ho slušně zaplnil. Krátce po vyjetí jsem se přepnul do módu Forrest Gump – když jsem jel nahoru - šlapal jsem, když jsem jel dolů - nešlapal jsem, když jsem měl žízeň - pil jsem, když jsem měl hlad – jedl jsem, když mi byla zima – oblékl jsem se, když byla tma – svítil jsem. Problém byl, že v tomto módu jsem fungoval i při odemykání klubovny a zaboha si nemohl vzpomenout, jestli jsem vypnul alarm. Tak jsem si alespoň vyzkoušel nouzové číslo pro tento případ. Tohle se mi stává i při běžných pohodových dlouhých jízdách, zejména v noci, když je klid – ujedu desítky kilometrů a při náhodném vypadnutí z módu Forrest Gump se pak divím, kde už jsem a nejsem schopen si vzpomenout na cestu, kterou jsem právě projel. Ne, že bych bloudil, jedu správně, ale prostě si tu cestu nepamatuji :-)

V poledne jsem se měl stavit pro Bukefala. Jenomže zakázek je hodně a Bukefalos čeká ve frontě na tisk, bylo mi řečeno. Tak prý nejdříve za dvě hodiny. Před třetí jsem se tedy stavil znovu a bylo to ještě horší – Bukefala předběhli onačejší zákazníci a bude muset ještě tak dva dny počkat.

Cestou zpět jsem se tedy opět stavil v klubovně a protože grilované klobásky jsem schroustal už v poledne, odpolední svačinkou se staly výše popsané sladké dobroty. K nim samozřejmě nesměla chybět kávička, takže jsem akorát zalil strusku vodou z vodovodu a pustil se do nich. Počítal jsem, že tato sladká nálož mi vydrží až do setmění, kdy stejně budu muset zastavit a obléknout sebe i kolo na noc. Proto mě překvapilo, že už po čtyřech hodinách mi celkem slušně seklo a do klubovny jsem musel už o půl osmé, o dvě hodiny dříve, než jsem původně zamýšlel. Sebelepší buchta prostě nevydrží tak dlouho, jako pořádná klobása s chlebem nebo vepřoknedlozelo.

Vykoupal jsem se (kuchyňskou houbovou utěrkou), namazal a komplet celý převlékl. V tuto dobu se taky dost ochladilo, asi na 22°C, takže jsem už mohl obléknout teplé věci na noc. To byl hlavní důvod, proč jsem původně chtěl zastavit až před setměním, takže díky tomu ochazení jsem o čas nepřišel. Zato Michal přišel o další klobásu, kterou jsem dal opět se struskou, vodou z vodovodu zalitou.

Přední i zadní blikačky mám na kole trvale, takže jsem akorát strčil do kapsy náhradní (jsou maličké a vydrží čtyři hodiny), nasadil dvě přední světla – vlevo čínské, co má štelovací, ale hlavně přesně ohraničený, neoslňující kužel a vpravo dálkové UltraFire. Čínu jsem měl zapnutou nepřetržitě a UltraFire jen z kopce nebo na probliknutí oslňujících ignorantů v autech. NiteNumena jsem letos nebral, na asfalt je tak silné světlo zbytečné a hlavně váží o 80 g více. Poslední světlo, co jsem si vezl, bylo v mém Tactixu Delta, který po setmění rozsvítí ciferník sám od sebe vždy, když se na něj chci podívat. Tato funkce se mi líbila už při nočních procházkách, kdy jsem to měl jen za takovou milou vychytávku, protože když má člověk obě ruce volné, tak není problém zmáčknout tlačítko. Ovšem na kole je to něco jiného. Ruce jsou na řídítkách a přehmatávání už obtěžuje. Takto mi stačí ruku natočit a oko vidí.

Před jedenáctou večer jsem udělal poslední zastávku v klubovně. Do konce mi zbývaly už jen nějaké 2 – 3 hodiny a proto u mě zafungoval I. P. Pavlovův reflex a já dostal ohromnou chuť na Coca-Colu. 24 hodinovky jsem totiž vždy dojížděl právě na Coca-Colu. Několik kopců jsem odolával, protože mi doposud stačila litrovka a my měli jen dvoulitrovky, což se mi zdálo moc. Ale neodolal jsem, před očima se mi promítaly snad všechy reklamy na Coca-Colu. I ty, které jsem nikdy neviděl. Nakonec jsem tu dvoulitrovku vypil, nebylo to ani moc těžké, ale nemít brýle, asi by mi vypadly oči. To by mě zajímalo, co do toho sypou.

Ve čtvrt na tři ráno jsem vyjížděl předposlení kopec, když začalo pršet. Rychle jsem ten zbytek kopce vyjel, abych ještě na relativně suché silnici sjel naposledy dolů, což se mi podařilo. Ke klubovně jsem už dojížděl ve slušném dešti. Sbalil jsem se, moc po sobě v klubovně neuklidil, na sebe oblékl vestičku, na tretry návleky, na kolo ten zadní blatník a spokojeně se opatrně vydal domů. Měl jsem splněno a nebylo třeba se v dešti neopatrnou chybou zbytečně na posledních pár km zrakvit, jak se zhusta stává.

Někdy dopoledne jsem měl defekt na zadním Thunder Burtu, který jsem musel opravit knotem. Už má v sobě tři a zřejmě si říká o výměnu. Ale jsem rád, že jsem to na něm ještě dal, protože hladký plášť jede lépe. Odpoledne jsem zaregistroval, že pravý roh se hýbe o poznání více, takže jsem musel změnit úchop. Nová řídítka z Číny jsou už nějakou dobu na cestě, ale tyto se jich na kole už nedočkají. Prozatím dám Ritchey ze starého kola, než ta nová dorazí. Každopádně jsem ta čínská řídítka hezky otestoval, protože v nejlepší kondici nebyly už po pádu na S-24. Po něm se začal roh nepatrně protáčet, což jsem vyřešil jeho utažením, ale bylo mi jasné, že to řídítka mají za sebou a je jen otázkou času, kdy pojdou. Další devastační ránu dostaly před dvěma týdny, když jsem si na golfu zrakvil ten bok. I přes ty dva pády řídítka stále drží pohromadě, což by hliník zřejmě nedokázal. Možná by hliník ty pády přežil bez úhony, ale když rupne, tak rupne a člověk pak drží řídítka bez kola. To tento čínský karbon nedělá, zůstává dál pohromadě a dává tak dostatečně dopředu o sobě vědět, že už mu není nejlépe.

• Distance

  301.30 km
• Elev Gain

  10,079 m
• Time

  17h 29m

https://www.strava.com/activities/5508824582

Pavel z hazlovské sekce