U turniketu na železničním přejezdu Vašík marně hledal, kam že se to vhazují peníze.

Večer, když jsem lámal větev na oheň, postavil jsem se k tomu tak šikovně, že jsem si pěstí vyrazil levé oko. Zmlácený a poloslepý jsem musel vydržet až do rozednění,

Když jsem ráno otevřel oči, ale k opuštění spacáku se stále moc neměl, Jirka se nade mne postavil: „Já čekám!“

Jel jsem za Jirkou a když jsem viděl, jak svými hladkými, ale širokými gumami prohrábl hutnou bahnitou louží skoro suchou strouhu, rychle jsem do ní vjel, než se naplní vodou.

Do Aše jsme dojeli bez komplikací a v klubovně kluci zapůsobili jako zjevení z jiného světa, když se mokří, jako potkani, a v dobré náladě usadili za stolem.

Abychom se vyhnuli komplikacím při setkání s módní policii, zvolil jsem trasu, kde je minimální šance ji potkat i za hezkého letního počasí.

Použil jsem tedy neprůstřelný argument ze starého slavného francouzského filmu „Knoflíková válka“, kdy si jedna parta kluků volila svého šéfa a kterémužto argumentu dokonale rozumí úplně každý kluk.

Když se ale cesta začala ztrácet, až definitivně zmizela ve vzrostlém lesním porostu, došlo i klukům, že jsem opět zabloudil.

Dost světla na opatrnou a tichou chůzi, aby viděl, kam šlape a slyšel vzrušený dech zvířete, které ho z bezprostřední blízkosti mlsně pozoruje a připravuje se ke skoku. 

Myslím, že ani Jirka ani já v noci nebudeme spát - Jirka od radosti a těšení se na nové kolo a já od žalu, že jsem Michalovi přenechal 1 440 g lehoučkou vidli Sid Team, co se mi doma 15 let válela bez užitku.