HSAB-21: Dlouhá noc

Když jsem posledně klukům ukázal přístřešek U Marty, Jirku okamžitě napadlo, že by bylo skvělé sem někdy zajet a strávit zde noc. Já byl téhož názoru a klukům jsem slíbil jejich přání splnit a toto klasické klukovské dobrodružství prožít, pokud jim to rodiče povolí.

Jirku od té doby myšlenka na přespání U Marty vůbec neopustila, neustále o tom mluvil a vyptával se, kdy tam konečně zajedeme, že mu to maminka povolí. Že všechno potřebné, karimatku i zimní spacák má a že venku už spal. Pomalu mi začalo docházet, že Jirka na jaro čekat nehodlá, ale chce to stihnou ještě tuto zimu a nejlépe už tento víkend.

Já mám NeoAir X-Lite, skoro 8 cm vysokou nafukovačku a třísezónní péřák Malachowski. Komfort 11°C, limit -2°C až -8°C a extrém -15°C. Nejlépe se v něm cítím mezi 2°C a 8°C. Když je tepleji, používám ho jako deku a když je chladněji, tak klepu kosu. Ale do -2°C se to ještě dá. Sice je to spíše jen takové podřimování, než pořádné spaní, ale dá se.

Jenomže o tomto víkendu má být hodně mrazivo, až -4° s pocitovou teplotou až -7°C. Takže tohle já ve svém spacáku už nedám a budu muset přežít v bdělém stavu v teple u ohně. To bude na té noci nejtěžší. Její délka, protože právě teď jsou nejdelší noci v roce, takže bude nutno přepnout se do módu Forrest Gamp: „Když se mi chtělo běžet, bežel jsem, když jsem měl hlad, jedl jsem, když jsem měl žízeň, pil jsem, když se mi chtělo spát, spal jsem.“ A to já umím. Prostě jen budu celou noc udržovat oheň, žádná věda.

Protože plánovaně spát nebudu, dostane Jirka k dispozici mou karimatku i spacák. Tím je zima a nejistota okolo ní vyřešena - tabulku s teplotami na svém spacáku Jirka nenašel, ale podle fotky je to mumie s kapucí, takže vyloženě letní není. Na karimatku si může rovnou lehnout a spacák, když mu bude zima, přes něj přehodím.

Zeptal jsem se tedy Jirkovy maminky, jestli mu opravdu už tento víkend noc U Marty povolí, Jak mi Jirka povídal a k mému úžasu mi jeho slova potvrdila. Jen měla starost, aby z toho nedostal zápal plic. Tak to jsem ji ujistil, že zápal plic tam dostat nemá z čeho. Na hrudníku neprochladne a nic pro plíce náročného dělat taky nebudeme. Zmrznout ho nenechám a nejhorší, co se mu může přihodit, je, že mu bude celkově kosa a moc se nevyspí - prostě okamžitý nepříjemný stav, který po zahřátí ihned pomine. A v nouzi nejvyšší je stále možnost se okamžitě sbalit a jít domů, klidně i v noci, 10 km dá Jirka jako nic.

V pátek ve 14:00 hod. jsme tedy měli vyjít. Jirka chtěl jet na kole, ale já trval na tom, že půjdeme pěšky. Není to daleko a poneseme spoustu věcí, což je pěšky mnohem pohodlnější, než to mít na zádech na kole. Jenomže pak jsem si uvědomil, že v úterý jsem si nechal odstranit dvě znaménka a tak mám záda na dvou místech rozřezaná, stažená z kůže a opět sešitá, takže těžký batoh by jim asi dobře neudělal. K Jirkově radosti jsme tedy jeli na kolech.
 

Na Pracanta jsem pověsil brašny a do nich nacpal vše potřebné. Do maličkého batohu jsem strčil akorát nejnutnější vercajk, lékárničku a foťák. Jirka si zaběhl pro můj 35 l Tactical. Kdybychom šli pěšky, půjčil bych mu 30 l, protože je to úzký komín, který je na nesení pohodlnější a 35 l bych měl já. Jenomže 30 l Tactical je dlouhý a na kole překáží kvůli helmě. Ten 35 l je širší a nižší, protože má kapsy vedle sebe.
 

Chtěl jsem vyjet co nejdříve, protože je brzy tma a do setmění jsme museli nanosit dřevo na celou noc. A to je pěkná hromada. To bylo to nejdůležitější, co jsme museli bezpodmínečně zajistit, protože kdybychom neměli čím topit a vyhasl by nám kvůli tomu oheň, okamžitě bychom se urychleně sbalili a jeli domů. Cokoliv jiného a jakékoliv zaváhání by v takové zimě mohlo být nebezpečné.

Jirka stanovil čas odjezdu na 14:00 hod. Jenomže ve 14:00 hod. teprve vylezl z baráku a pak šel ještě pro kolo. A pak do krámu. Pro 2 l čaje a Coly a 400 g hořčice. Nechápal jsem, proč tyhle nesmysly potřebuje s sebou táhnout, když čaj a skoro 7 l vody jsem vezl já. Navíc se mu to do batohu už ani nevešlo a proto šel ještě do trafiky koupit igelitku, kterou si pověsil na řídítka.

Naše cesta podle toho taky vypadala. Více jsme šli, než jeli. Igelitka nakonec skončila na řídítkách mých a když se pod jedním uchem utrhla, nesl jsem ji už jen v ruce, až do úplného rozpadnutí. Větší věci jsem pobral já, peníze a ostaní menší věci jsem nechal ležet, ať si je Jirka posbírá sám.

Tak se stalo, že na místo jsme dorazili necelou hodinu před setměním. K Jirkově nelibosti jsem ho okamžitě hnal na dřevo. Nebylo ale zbytí, protože na tom, jestli budeme mít dost dřeva, abychom mohli udržovat oheň celou noc, vše záviselo.
 

Okolí je hodně vysbírané a stromy jsou otrhané, ale pár suchých větví na podpal jsem ve větších výškách ukořistil. Nakonec se nám podařilo něco nashromáždit, ale až bude pořádný oheň a veliká hromada žhavíků pod ním, chtěl jsem topit hlavně starými velikými a tlustými větvemi, porostlými mechem a zarostlými v zemi. Těch bylo v okolí plno, protože na chvilkový oheň jsou nehořlavé a proto naprosto nepoužitelné. Aby hořely, musí se na nich nejprve spálit vlhká vrstva mechu, pak nějakou dobu na ohni prosychají a teprve pak začnou nesměle hořet. Jejich výhoda ale je, že když konečně chytí, hoří pomalu a stabilně. Pak už jen stačí tyto veliké větve na ohništi po prohoření posunovat a občas k nim a pod ně přiložit něco menšího a hořlavého.

Mákli jsme si hezky, ale asi za hodinu jsme měli oheň a na jediném prutu z listnáče, který Jirka široko daleko našel, jsme začali opékat. Jirka vlašskou klobásu a já odravské špekáčky. Podíval jsem se na hodinky a s velikým překvapením zjistil, že ještě není ani šest večer. Když jsem se Jirky zeptal, kolik si myslí, že je hodin, po krátkém zamyšlení mínil, že tak jedenáct. Taky ho překvapilo, že je tak málo. Oběma nám připadalo, že jsme tady už celou věčnost.
 

Když jsme se najedli, Jirka zalitoval, že nemáme karty. Karty vzít mě nenapadlo, ale měl jsem Mikádo. Sice jsem ho vytáhl, ale na hru už nedošlo, protože Mikádo se v rukavicích hrát nedá. To už by byl vyšší level, na který jsem se necítil.

Přestože Jirka původně chtěl vydržet vzhůru až do půlnoci, ve 20:30 hod. už spal. Neřešili jsme, jestli Jirkovi bude nebo nebude zima, ale rovnou jsem nohy jeho spacáku zasunul do nohou spacáku mého a zbytek přes něj jen volně přehodil. Úplně stejně jsem to udělal i já, když o půl třetí Jirka zahnal spát mě. Jen jsem to udělal obráceně – Jirkův spacák jsem přehodil přes svůj.
 

Jirka tak spal 4,5 hodiny – od 20.30 hod. do 01:00 hod. a já 3 hodiny – od 02:30 hod. do 05:30 hod. Je to docela pohodlný a dobrý způsob, jak obstojně přežít douhou noc i ve veliké zimě. Jeden spí za použití i druhého spacáku a druhý udržuje oheň. A pak se prostřídají. Určitě lepší, než když oba klepají kosu, aby se uprostřed noci nakonec sešli u vyhaslého ohniště.

Když jsem ráno otevřel oči, ale k opuštění spacáku se stále moc neměl, Jirka se nade mne postavil: „Já čekám!“

Pokud bych měl zhodnotit tento náš výlet, tak to byl skutečný extrém, který ale Jirka zvládl opravdu skvěle a dokonce mám podezření, že si ho i užíval. Žádné fňuk, fňuk, ale stále usměvavý a v dobré náladě. Přitom to nebyla žádná pohodlná a bezpečná hra na něco, ale opravdově prožitá velmi dlouhá noc ve skutečně velmi drsných podmínkách. Nejhorší byly první dvě hodiny, alespoň pro mě. Docela stres – přijeli jsme pozdě, ukrutný vítr, skoro -4°C a představa, že v tom budeme 16 hodin. Nakonec to bylo 16 mrazivých hodin na místě a s cestou celkem přes 19 hodin... Mráz byl sice jen necelé -4°C a když chvilku nefoukalo, tak u ohně bylo příjemně, ale ten vítr byl hrozný. Kdyby Jirka v pohodě nebyl, z boudy a z vyhřátého spacáku by vůbec nevylezl. Místo toho mě uprostřed noci zahnal spát, aby si u ohně mohl nerušeně hrát.

A studené ráno? Jirka topil tak fest, že se nekonalo.

Záznam na Stravě:

HSAB 2024 - 21: Dlouhá noc - příjezd | Ride | Strava

HSAB 2024 - 21: Dlouhá noc | Walk | Strava

HSAB 2024 - 21: Dlouhá noc - návrat | Ride | Strava

Pavel z Hazlovské sekce

Uvedení na pravou míru
 

Bude?

Nebude?

Vydržte!!!

Jirka z Hazlovské sekce