Byl jsem zvědavý, jak kluci umí rozdělat oheň a navrhl tradiční soutěž – oni se třemi sirkami a já s křesadlem. Kdo bude mít oheň dřív a hlavně trvalý.

Dnes jsme poprvé vyjeli kompletní – Jirka, Samuel, Kuba, Vašík a já. 

Buďto budou mít oheň a opečené buřty a klobásy nebo obžerstvení proběhne za studena u vyhaslého ohniště. V tomto případě na tom bude nejlépe Jirka, protože vlašská klobása je moc dobrá i studená.

V pravotočivé zatáčce sjezdu k nádraží se Jirka zrakvil. Zadní kolo mu při brzdění šlo do smyku a Jirka jako skoba zůstal viset na zábradlí.

Protože ale sirky dětem do rukou nepatří, musí se Jirka naučit používat křesadlo.

Mlha přede mnou a 1°C, mlha za mnou a 3°C. Mezi tím mlha všude okolo mne a 2°C.

Myslím, že ani Jirka ani já v noci nebudeme spát - Jirka od radosti a těšení se na nové kolo a já od žalu, že jsem Michalovi přenechal 1 440 g lehoučkou vidli Sid Team, co se mi doma 15 let válela bez užitku.

Dost světla na opatrnou a tichou chůzi, aby viděl, kam šlape a slyšel vzrušený dech zvířete, které ho z bezprostřední blízkosti mlsně pozoruje a připravuje se ke skoku. 

Když se ale cesta začala ztrácet, až definitivně zmizela ve vzrostlém lesním porostu, došlo i klukům, že jsem opět zabloudil.

Použil jsem tedy neprůstřelný argument ze starého slavného francouzského filmu „Knoflíková válka“, kdy si jedna parta kluků volila svého šéfa a kterémužto argumentu dokonale rozumí úplně každý kluk.