Protože ale sirky dětem do rukou nepatří, musí se Jirka naučit používat křesadlo.

V pravotočivé zatáčce sjezdu k nádraží se Jirka zrakvil. Zadní kolo mu při brzdění šlo do smyku a Jirka jako skoba zůstal viset na zábradlí.

Buďto budou mít oheň a opečené buřty a klobásy nebo obžerstvení proběhne za studena u vyhaslého ohniště. V tomto případě na tom bude nejlépe Jirka, protože vlašská klobása je moc dobrá i studená.

Dnes jsme poprvé vyjeli kompletní – Jirka, Samuel, Kuba, Vašík a já. 

Byl jsem zvědavý, jak kluci umí rozdělat oheň a navrhl tradiční soutěž – oni se třemi sirkami a já s křesadlem. Kdo bude mít oheň dřív a hlavně trvalý.

Pamatuji si to moc dobře, dodnes mám na pravé noze nádhernou, skoro deseticentimetrovou jizvu od zdola nahoru rozkrojeného lýtka.

Kluci byli dávno hotoví a čekalo se na mne. „Už je to minuta“, hlásil Vašík. „To víš, prostata, už nejsem nejmladší“, odpověděl jsem mu. „Vím, žláza za močákem“, Vašík na to.

Chyba se vloudila až v okamžiku, když se děda zeptal, proč sedím pod Muchomůrkou, když jsem se zrakvil už nad 3. lavičkou pod Kokořínkem...

Málokdy ale někdo z nás přišel domů zkrvavený nebo třeba se zatlučeným hřebíkem v těle, jako se to povedlo mému bráchovi, když na něj z lešení skočil a dobelhal se domů i s prkýnkem, k noze pevně přibitým.

Tam, kde ostatní končí, my začínáme.