HSAB 2024 – 04: Běh okolo Halštrova

Hazlovská sekce Ašských bajkerů se dnes ráno vydala na cestu do Aše, kde se konal tradiční podzimní terénní Běh okolo Halštrova. Zúčastnit běhu se chtěli Jirka s Vašíkem a já se Samuelem, který běhá nerad, jsme se měli na místo startu a cíle dopravit kolmo. Hlavně jsem ale chtěl kluky představit naší šéfové - Lence a taky ostatním přítomným Ašským bajkerům. Při zpáteční cestě jsme si chtěli opéct buřty u pramene Bílého Halštrova. Nebo někde jinde, podle toho, kudy pojedeme.

Vzpomínka na dětská léta
 

Dnes se v Porubě v krčmě U Slunce koná setkání mé 9. B 10. ZDŠ Čkalovova po 45 letech a já vzpomínku na dětská léta a své dávné kamarády oslavil dnešním luxusním celodenním švihem se svymi malými a úžasnými kamarády současnými – Hazlovskou sekcí Ašských bajkerů, kteří mi tak pomáhají vrátit se v čase zpět:

Několikametrové potrubí přes Hazlovský potok sice není jako několikakilometrový horkovod nad proslulými Ostravskými lagunami z teplárny v Třebovicích do Poruby, ale stále je to trubka, po níž se dá chodit a spadnout z ní jde taky. Takže dobrý, nějak se začít musí. Krom délky je rozdíl už jen v tom, že v Hazlově se dotyčný pouze rozbije o kameny v potoku, kdyžto když sletí z roury v Porubě, po několikametrovém pádu nabere takovou rychlost, že se do laguny zasune hodně hluboko a nikdo a nikdy ho tak už nenajde.
 

Takový pocit nebezpečí a vědomí nutnosti být opatrný, aby se člověk dožil večeře, však dnešní děti už nepoznají, protože nad horkovody jsou stříšky a po těch už se chodit nedá. Kdo však jednou na to potrubí vstoupil a neotočil se včas - ještě v malé výšce nad pevnou zemí, měl už jen dvě možnosti – buďto se živý objevit v teplárně v Třebovicích nebo navždy zmizet ve smrduté bažině laguny, protože nebylo cesty zpět. Otáčet se na horkovodu v několikametrové výšce nad lagunou bezpečné nebylo a tak jsme se po něm opravdu dostali z Poruby až do Třebovic. Jakmile jsme seskočili na pevnou zem, přísahali jsme si, že toto už nikdy opakovat nebudeme a jali se vymyslet něco jiného. Zážitek to byl ale tak intenzívní, že i dnes, když jsem si na to vzpomněl, mi běhá husina po těle.
 

Úžasné taky byly zakázané hry a honičky na stavbě blízkého paneláku. Málokdy ale někdo z nás přišel domů zkrvavený nebo třeba se zatlučeným hřebíkem v těle, jako se to povedlo mému bráchovi, když na něj z lešení skočil a dobelhal se domů i s prkýnkem, k noze pevně přibitým.

Nebyla to však jen doba velikých dobrodružství, ale také doba obrovských kamarádství. Dnes se na našem školním srazu objevil můj nejlepší kamarád Radek, s kterým jsem o prázninách strávil týden u mé babičky ve Mšeně a pak týden u babičky jeho, v malebné miniaturní vesničce u Valašských Klobouků.
 

Když nás babička ubytovávala, ukázala na jedinou postel v místnosti, kde budeme spát. „Tvl., co to je?“, říkám Radkovi. „To víš, jsme na Valašsku a tady bývali lidé sice chudí, ale zato mívali hodně dětí. A tak je do postelí strkali po dvou.“ Následky to na nás nezanechalo, ale Radka jsem od té doby vídal už jen v televizi, když si ho pozvali na rozhovor coby generálního ředitele české pobočky obří nadnárodní internetové společnosti.

Z vlastní zkušenosti proto moc dobře vím, že zákazy nefungují a tak se raději snažím dětem vysvětlit, jaké nebezpečí na ně číhá a ukázat jim, jak na to, aby tuto míru nebezpečí snížili na minimum. To je třeba případ bezhlavého lítání na kolech po vesnici, kde jezdí spousta rychlých aut. Prvnímu a druhému to obvykle vyjde, ale třetí už má problémy a že ho auto nežvejkne je zásluha jen toho, že si v této nebezpečné loterii vytáhne šťasný los. Nebo tahání kol přes koleje či jízda po úzké silnici do Libé, po níž z místního lomu jezdí s kamením šílené náklaďáky ještě šílenější rychlostí. Přitom se po té silnici do Libé jet vůbec nemusí.

Cesta do Aše

Start byl stanoven na 7:30 hod. od 3. lavičky. Všichni to máme kousek, proto mě velmi udivilo, že jsme se u ní do jednoho sjeli s předstihem. Ono se to totiž má tak, že ten nejvzdálenější zpravidla přijede první a čeká se vždy na místní, kteří to mají nejblíže.

Zkontroloval jsem kluky, jestli jsou v pořádku a to jak slovně, tak i okometricky a jestli mají vše, co jsem jim napsal. Zejména čepice, rukavice, neprofuk na tělo a věci na převlečení, protože do Aše pojedou na kole, pak poběží a z Aše zase pojedou na kole. Přece jen budeme venku a v pohybu mnoho hodin a teploty letní, kdy se nic moc řešit nemusí, už opravdu nejsou. Aby si vzali blikačky (protože jsme vyjížděli ještě za šera a taky v Aši, kde byla mlha, přišly vhod), jsem jim říct zapomněl, ale naštěstí je na kolech měli. Předevčírem je totiž ode mne nafasovali a od té doby je nesundali. Jen Jirka jednu přední už stačil ztratit.

Přestože Vašík s Samuelem vyfasovali maličké baťůžky, aby na zádech nic těžkého zbytečně netahali a přebytečné věci měli dovézt v igelitce a strčit ke mně do většího batohu, který jsem za tím účelem vzal, Vašík přijel s batohem velkým. Ke mně do batohu tak šly aspoň jeho běžecké škorně. Špekouny a další poživatiny, krom chleba (protože já mám zpravildla starý) a sušenek na cestu, jsem obstaral a vezl já. Jelikož Jirka na svém BMX nemá košík, jeho láhev vklouzla do košíku mého Drsoně.
 

Protože moje Nokia 3310, navzdory své nehynoucí slávě, pořádné fotky nezvládá, ujal se funkce našeho foto dokumentaristy Jirka. Přestože jsem měl přednášku o důležitosti této funkce, startovní foto Jirka udělat zapomněl a vysvětlil mi to tím, že je přece ještě dítě. Od té doby ale už sem tam fotku udělal.

Cestou jsme si povídali a když jsem klukům vysvětloval, proč jsem po nich chtěl, aby hodně pili, sotva otevřou oči, Vašík zkušeně podotkl, že je to kvůli tomu, aby si nezničili ledviny. Má pravdu, ten chlapec. A nejen ledviny, ale i srdce a vůbec. Zkrátka, když je člověk dehydratovaný, je to zátěž pro celý organismus a navíc se tím dotyčný zbytečně znevýhodňuje už na startu. Protože díky dehydrataci má už od startu vyšší tepy a tedy i nižší výkon.

Aby to bylo úplně jasné, použil jsem přirovnání s autem – s pitím je to jako s olejem do motoru a s jídlem, jako bezínem do nádrže. Když dojde benzín, auto zaškytá a zastaví se. Benzín se doleje a auto jede dál. Nic jiného se nestane. Úplně stejné je to i s jídlem – když člověku dojde (sekne mu, dostane hlaďáka), reakce a vnímání okolí se zpomalí tak, že si připadá, jako ve zpomaleném filmu, pak neotočí klikami a nakonec z kola sleze. Nají se a po chvíli jede dál. Nic jiného se nestane. Znovu rozjet se dá prakticky na cokoliv, co člověk v tuto chvíli sežene. Jen houby nefungují a to i když jsou krásné, voňavé a čerstvě v lese nalezené. No a co se týče pití, je to stejné, jako s tím olejem do motoru. Není olej – motor se přehřívá, klesá výkon, až se zadře a už mu nic nepomůže, je po něm. Když se nepije, rostou tepy, klesá výkon a v horších případech nebo dlouhodobém podceňování pití hrozí poškození zdraví a to i trvalé.
 

V této souvislosti je velmi pozoruhodné, jak prakticky každý přisuzuje megadůležitý význam jídlu a všelijakým speciálním doplňkům. Ale to, že se kvalitně vysušený postaví už na start, neřeší. A po startu je to už jen horší a když je teplo nebo se jede ve vysoké intenzitě, nemá šanci ten vodní deficit během švihu dohnat. Já to mám obráceně.
 

Jestli si Vašík všiml, že Pikao, jehož půlku jsem do něj před během vmáčkl, má zahnuté rohy, tak je to proto, že toto Pikao jsem od jara vozil na Klínovec a zpět a ty špičaté rohy trhají kapsu dresu. Proto jsem je kombinačkami zahnul. Dost lidí to asi nepochopí, ale já ten Klínovec letos opravdu dával úplně nalačno. A toho Pikaa jsem se už potřeboval zbavit. Snad z něj Vašíkovi nic nebylo, když tuto cestu absolvovalo jen čtyřikrát.
 

Takže jsme si takto o všem možném povídali a cesta hezky ubíhala. Občas jsme zastavili, aby si kluci orazili, napili se nebo abychom udělali fotečku.

Tesně po deváté jsme dorazili do sportovního areálu na Háji a po chvíli dorazila i Lenka. Klukům jsem cestou vysvětlil, jak důležité je, aby hezky pozdravili a vůbec se uvedli jako slušní chlapci, protože Lenka je přísná paní a jak se uvedou, tak je bude brát.
 

Po seznámení s Lenkou Vašík se Samem vyfasovali čísla a šli se převléknout do běžeckého do klubovny a taky něco pozřít. Vašík povídal, že nesnídá, tak jsem mu nabídl šátečky. Měl jsem pytel makových. Já sám jím tvarohové, ale ty nebyly, jen makové, tak jsem je pro kluky vzal. K mému překvapení mi je hodili na hlavu, že jedí jen tvarohové. Tak je žvýkám teď, když píšu tento článek.
 

Vašíka s Jirkou jsem zanechal Lence a já se se Samuelem vydal na cestu do místa startu u minerálky v Dolních Pasekách. Jeli jsme okolo Radaru a pak travnatým lesním sjezdem s velkými oblými kameny. Před sjezdem jsem zastavil, protože bylo mokro a já nestál o to, aby se Sam zrakvil hned v tomto sjezdu. Chtěl jsem mu vysvětlit, jak se takové kameny přejíždí, a nejprve se ho zeptal, zda to ví. Věděl. Ti kluci na kole vlastně umí vše. Krom jediné věci a tou je brzdění.
 

Přijeli jsme do Dolních Pasek a mezitím, co jsme si prohlíželi pramen a udělali fotečku, objevili se startující běžecké děti. Odjeli jsme do cíle a po doběhnutí Vašíka a Jirky jsem se se Samem vydal zpět nahoru na Háj. Na vyhlášení jsme být nemohli, protože bychom se nestačli včas vrátit ke klubovně. Autobus je na kopci za chvilku, kdeždo my museli vyjet o těch skoro o 250 m výše vlastními silami.

Protože s Hazlovskou sekcí jezdit teprve začínáme, pro začátek jsem zvolil cestu po modré. Je to sice trochu delší, ale modrá je nejlehčí kopec, kterým se z Doubravy lze nahoru dostat. Vědět, jak dobře Samuel ten kopec zvládá, vzali bychom to po zabijácké žluté.
 

Jirka skončil třetí a Vašík sedmý, ale vyhlášení se těžce protáhlo a než se kluci vrátili, převlékli a najedli, byly 2 hodiny po poledni.

Bylo tak jasné, že z opékání špekounů nic nebude, protože Vašíkova maminka potřebovala mít kluka doma do 15 hodin. Vašík se na opékání těšil a Jirka taktéž. Ten sice špekouny nejí ani opečené, ale protože mi dopředu řekl, že jí klobásu, vzal jsem ty tři, co jím já, abych zjistil, která že je ta Jirkova. Bočanovu pálivou vyloučil ihned, protože vypadá úplně jinak. Pak upřel svůj zrak na vzhledově podobné – odravskou Vlašskou a Bačaj a zkušeně ukázal na Vlašskou. Klukům jsem tak aspoň slíbil, že opékání proběhne kdykoliv jindy. Až bude čas a počasí.
 

Protože jsme měli na cestu už jen pouhou hodinu a chtěli během ní udělat ještě nějakou tu fotku, museli jsme jet zpět sjejnou cestou, jakou jsme přijeli. Jen z Výhled jsme jeli ne po silnici, ale lesem. Je to sice kapku delší a pomalejší, ale pár minut navíc už nic neřeší.

Nahoře jsem u závory zastavil a kluky varoval před jednou statistickou zajímavostí – že nejvíce malérů se stává ke konci švihu, kdy už je člověk prakticky doma. Nebo těsně po něm. Bo reakce.
 

Nastřádaná únava zpomaluje reakce a člověk pak dělá chyby. Tak se zrakvil Šimi při dojezdu z Dyleně. Půl km od klubovny to od autoškoly vzal zkratkou, špatně si najel na notoricky známý kořen a při následné jízdě po břiše si zlomil prst. Lukáš si po ukrutně těžkém švihu na Špičák šel ještě zahrát fotbal a zlomil si ruku.
 

Takže dolů jsem rychlým, ale kamenitým sjezdem jel pro jistotu vpředu a zakázal mě předjíždět. Jenomže jsem zapomněl klukům říct, že v takovém sjezdu se nepředjíždí ani za mnou a ani se nejezdí vedle sebe.
 

Tak se stalo, že se Vašík hodně hlasitě obořil na Samuela, který ho zřejmě dost nebezpečně předjel. Bukefalos má totiž 29“ kola a ta jsou v kamenitém sjezdu oproti 24“ kolům Drsoňka v nepopíratelné výhodě. Byla to má chyba, že jsem toto klukům neřekl, ale klika je, že jsou to sice stále ještě chaotici, jezdící bez pravidel, ale jinak technicky zdatní, protože musejí umět ten chaos ovládat a hlavně přežít. Proto se nestalo nic, a o to lépe si to budou pamatovat.
 

Ty děti mě dneska málem zabily. A to jsme ani nestihli vše, co kluci původně chtěli. Přijel jsem domů, šlehl sebou na kavalec, okamžitě vytuhnul a tři hodiny zůstal v bezvědomí. A tak to má být, bo tak je to správné.

Záznam na Stravě:

HSAB 2024 - 04: Běh okolo Halštrova | Ride | Strava

Pavel z Hazlovské sekce
 

Uvedení na pravou míru

 Bude?

Nebude?

Kdo ví?

Vydržte!!!

Jirka z Hazlovské sekce