Vzpomínky na dětství - 02

S dětmi je to v dnešní době naprostá katastrofa. Jsem docela rád, že až budou řídit společnost, já už tady nebudu nebo mi to už bude jedno. Sebrali jsme jim veškerý volný čas a tím je naprosto zničili.

Dnešní děti jsou přeorganizované, čímž jsme v nich zabili fantazii a připravili je o kamarády, s nimiž by trávily svůj volný čas a prožívaly tak svá dětská dobrodružství. Vůbec nevědí, že by měly samy od sebe něco chtít, o něčem snít, přát si nebo něco vymyslet a snažit se to prosadit. Když čirou náhodou mají chvilku volnou, nevědí, co mají dělat, sedí a čekají na něčí povel.
 

Vzpomínám, jakou práci nám dalo, abychom já, můj brácha, bratránek a sestřenka dostali od dědy (co se týkalo lumpáren, velel děda, jinak velela babička) svolení úplně sami strávit noc Na Rovinách: Na Rovinách - háj. (Turistický rozcestník) • Mapy.cz Radek (HSAB 2024 – 03: Běh okolo Halštrova) si možná pamatuje, kde to je. Brácha s bratránkem jsou o čtyři roky starší, než já a sestřenka o dva, takkže jestli klukům bylo 12 – 13 let, více jim určitě nebylo, tak mi bylo 8 – 9 let. Stejně, jako Vítkovi níže.

Na Rovinách měl děda louku, kam jezdil sekat trávu pro králíky, na ní pár ovocných stromů a boudu se dvěma okny, na seno a nářadí. Do boudy akorát přivezl deky, odvezl srp a kosu a ostatní nářadí schoval za boudu. Takže v boudě krom načechraného a voňavého sena nic jiného nebylo.
 

Na pobyt jsme dostali od dědy poučení, že když ráno místo boudy najde spáleniště, na místě nás v něm zahrabe. Takže zákaz rozdělávání ohně. A dědův zákaz – to byl zákon, který si nikdo z nás nedovolil porušit. Když třeba bylo po dešti a my šli ven, děda, aniž by zvedl zrak od novin, jen prohlásil: „Je mokro, takže dneska žádné skály, klouže to.“ Ve Mšeně a okolí je to totiž samá skála. Skála za barákem, skála hned za zahradou před barákem (nad ní Míčovka, kde jsme si hráli), skály v Debři (nejznámějí – Námořník), prostě skály, kam se člověk podívá.
 

Na cestu jsme se vydali ne ještě za světla, ale schválně jsme čekali až bude úplná tma a teprve potom vyrazili. Nočním lesem a bez baterek. K boudě Na Rovinách se totiž šlo asi 1 km přes Debř. Cestu jsme znali tak dokonale, že jsme mohli jít i jen po hmatu. V tmavém, nočním lese jsme se báli všichni, ale když jsme k boudě dorazili, byli jsme nadšení a plni dojmů.
 

Hned zkraje Debře – nad 3. lavičkou – děda kdysi postavil Kokořínek. Je na mapě a při jeho stavbě přišel o jeden prst. Po pár stech metrech dál jsou pozůstatky přírodního divadla a ještě kousek výš Muchomůrka – veliká dřevěná muchomůrka s kruhovou lavičkou okolo její nohy. Do jejího klobouku jsme se schovávali při našich hrách.

Když jsem venku byl pěšky, v pohybu mě děda vůbec neomezoval, mohl jsem jít, kam a jak daleko jsem chtěl. Ale na kole to bylo něco jiného. Tady platil přísný zákaz jezdit v Debři za Muchomůrku.
 

Lesní cesta se od třetí lavičky vinula stále mírně vzhůru až k Muchomůrce. Kousek za ní byla mírná zatáčka a za zatáčkou se to ale zalomilo prudce vzhůru. Dál se to trošku zmírnilo, ale cesta byla skalnatá a vhodná spíše už jen pro pěší. A právě kvůli těm skalám jsem měl zakázáno nad Muchomůrkou jezdit. Protože jsem byl ještě velmi malý piškot (první nebo druhá třída) a babiččino kolo Stadion vážilo snad tolik, kolik v té době já.
 

Tak se stalo, že jsem zákaz porušil a jel s bráchou a bratránkem z Rovin dolů. Skalky jsem projel opatrně a bez úhony a čekal mě už jen ten prudký, ale hladký sjezd s mírnou zatáčkou dole. Přestal jsem brzdit, neboť jsem chtěl kluky dojet a pustil to bez obav dolů, protože tady už se přece stát nic nemůže. No, stalo se. Dole v té zatáčce byl volný klacek, já na něj šikmo najel, klacek uskočil a změnil mému kolu směr. Těžké kolo s obrovskou kinetickou energií bylo mou muší váhou naprosto neovladatelné, jelo si svou vlastní cestou a já se zrakvil. Vykloubil jsem si loket.
 

Jelikož jsem dlouho nejel, brácha s bratránkem se vrátili zpět a našli mě řvoucího pod kopcem. Co včil? Toto utajit už nešlo, takže mě kluci odvedli k Muchomůrce, posadili pod ní a jeli pro dědu. Před 3. lavičkou bratránek dostal skvělý nápad, jak se z toho vylhat – je tam strom s kořeny do cesty a tak s bráchou zastavili a namalovali čáry, kudy jsem jel, jak najel na kořen a kam letěl.

Bylo to dokonalé a když šli s dědou pro mě, tak mu to vše hezky popsali a vysvětlili. Chyba se vloudila až v okamžiku, když se děda zeptal, proč sedím pod Muchomůrkou, když jsem se zrakvil už nad 3. lavičkou pod Kokořínkem...

Když mi Vítkova maminka přivezla Drsoňka, protože už je podzim a Vítek kolo na lítání okolo baráku má, příští rok bude mít 26“ a já Drsoňka potřeboval pro Vašíka, ptal jsem se jí, jestli strávili tu noc v lese U Marty, jak o tom píšu tady v tom článku: www.asstibajkeri.cz - Ze života bajkerů - Rok 2024 - Výlet k Martě. Byli tam, ale Vítek už večer chtěl domů.

Strávit o prázdninách noc v lese bývalo pro 8 letého kluka přece vždy jedno z největších přání. A jen s kamarády (staršími) a bez rodičů nebo jiných dospělých - to bylo úplně nejvíc. A Vítek tam vydržel jen do večera. Takže tam byl ne proto, že by si to přál on sám, ale proto, že jsme si to přáli já a rodiče. Prostě mrtvej Homolka.

Proto jsem tak nadšený z této party hazlovských kluků. Jsou stejní, jako jsme bývali my – vídám je furt venku, neustále spolu, blbnou, vymýšlejí a prožívají svá dětská dobrodružství – žijí a až budou staří, budou mít vzpomínky a můžou o nich dětem vyprávět.

Pavel z Hazlovské sekce

Uvedení na pravou míru
 

Byl konec posledních školních prázdnin, které jsem z větší části strávila v ozdravovně v Peci pod Sněžkou. Bylo to tam príma, ale já už se těšila, že si závěrečné dva týdny prázdnin ještě užiju v Brušperku, se stejně starou sestřenicí Evou a o pět let mladším bratránkem Ivošem.

Byl večer před odjezdem, když zazvonil telefon. S napětím jsem maminku poslouchala a pochopila, že volá teta. Že dětem se na kolech stalo něco hrozného a že obě skončily v nemocnici.

Eva s Ivošem udělali to co se nesmí...a všechno je jinak, čas jako by se zastavil. Co provedli?

Byli na chatě v Rožnově pod Radhoštěm u tety a jezdili s bratránkem Tomem na kolech. Kola byla dvě a děcka tři. Nejdříve se střídali, dva na kole a jeden běžel, ale pak ti větší vozili Ivoše na štangli.

Chyba, veliká chyba!!!

Chtěli sjet luční kopeček a napojit se na silnici pod ním... Na polní cestě z kopečku nebyl asfalt, zato tam byly díry a dírky. Eva, která vezla Ivoše, nestačila brzdit, rychle kličkovala mezi dírami, až se dostala se do jedné z nich a Ivo strčil plandající nohu do špic předního kola.

Oba vyletěli do vzduchu, spadli a rozplácli se jako žáby. Leželi, nehýbali se, nereagovali...

Měli velké štěstí, že vše bylo vidět ze silnice a v projíždějícím autě, které zastavilo, byl lékař, který se okamžitě zraněným dětem věnoval. Paní z auta poslala Toma pro rodiče, další auto, které zastavilo, jelo zavolat záchranku a VB.

Eviny zuby, tak krásně bílé, se válely na cestě. Strašné! Měla zlomenou ruku, obličej jeden velký škrábanec a slabý otřes mozku - probrala se ještě na místě. Ivo však na tom byl mnohem hůř, velmi špatně. Nedýchal! Naštěstí se panu doktorovi Ivoše podařilo po malé chvilce rozdýchal. Stále však byl v bezvědomí a navíc s otevřenou zlomeninou nohy. Probral se až v zachránce.

Zbytek, asi dva týdny prázdnin, si oba pobyli v nemocnici a Ivo se tam pak na nějakou dobu ještě vrátil. A Eva, šišlající, po prázdninách valila do prvního ročníku na gympl, se sádrou na ruce a pusou bez zubů.
 

Kamarádka Radka