Pak jsem Vítka požádal, aby mi předvedl, co si počne, když šlápne do toho, co čas od času vypadne z jeho psa a poté se to vydali procvičovat. Protože bez zvládnutí této techniky se rychlá jízda na kole prostě nekoná.

Kvalitní jiskra půl ohně sice je, ale aby byl oheň celý, musí od ní taky něco chytit. A po pár letech nečinnosti se to málem nepovedlo ani mi. Chce to prostě cvik a taky důkladnou přípravu toho, co chceme zapálit.

Když jsem se podivil, proč Samuel ve sjezdu tahá nohy po zemi, dostalo se mi bezelstné odpovědi, že nějak brzdit přece musí. Kouknul jsem pořádně a málem mi vypadly oči – lanka obou brzd končila omotána jedno na noze vidlice a druhé na zadní vzpěře.

Tam, kde ostatní končí, my začínáme.

Málokdy ale někdo z nás přišel domů zkrvavený nebo třeba se zatlučeným hřebíkem v těle, jako se to povedlo mému bráchovi, když na něj z lešení skočil a dobelhal se domů i s prkýnkem, k noze pevně přibitým.

Chyba se vloudila až v okamžiku, když se děda zeptal, proč sedím pod Muchomůrkou, když jsem se zrakvil už nad 3. lavičkou pod Kokořínkem...

Kluci byli dávno hotoví a čekalo se na mne. „Už je to minuta“, hlásil Vašík. „To víš, prostata, už nejsem nejmladší“, odpověděl jsem mu. „Vím, žláza za močákem“, Vašík na to.

Pamatuji si to moc dobře, dodnes mám na pravé noze nádhernou, skoro deseticentimetrovou jizvu od zdola nahoru rozkrojeného lýtka.

Byl jsem zvědavý, jak kluci umí rozdělat oheň a navrhl tradiční soutěž – oni se třemi sirkami a já s křesadlem. Kdo bude mít oheň dřív a hlavně trvalý.

Dnes jsme poprvé vyjeli kompletní – Jirka, Samuel, Kuba, Vašík a já. 

Buďto budou mít oheň a opečené buřty a klobásy nebo obžerstvení proběhne za studena u vyhaslého ohniště. V tomto případě na tom bude nejlépe Jirka, protože vlašská klobása je moc dobrá i studená.

V pravotočivé zatáčce sjezdu k nádraží se Jirka zrakvil. Zadní kolo mu při brzdění šlo do smyku a Jirka jako skoba zůstal viset na zábradlí.

Protože ale sirky dětem do rukou nepatří, musí se Jirka naučit používat křesadlo.

Mlha přede mnou a 1°C, mlha za mnou a 3°C. Mezi tím mlha všude okolo mne a 2°C.

Myslím, že ani Jirka ani já v noci nebudeme spát - Jirka od radosti a těšení se na nové kolo a já od žalu, že jsem Michalovi přenechal 1 440 g lehoučkou vidli Sid Team, co se mi doma 15 let válela bez užitku.

Dost světla na opatrnou a tichou chůzi, aby viděl, kam šlape a slyšel vzrušený dech zvířete, které ho z bezprostřední blízkosti mlsně pozoruje a připravuje se ke skoku. 

Když se ale cesta začala ztrácet, až definitivně zmizela ve vzrostlém lesním porostu, došlo i klukům, že jsem opět zabloudil.

Použil jsem tedy neprůstřelný argument ze starého slavného francouzského filmu „Knoflíková válka“, kdy si jedna parta kluků volila svého šéfa a kterémužto argumentu dokonale rozumí úplně každý kluk.