Vyzvedl jsem Vítka, Adama a jejich maminku u nich doma. Protože Vítek špekáček včera zblajznul, jako nic, moc si ho pochvaloval a dal by si ještě jeden, vzal jsem dneska o dva špekouny navíc, protože já si taky chtěl dát dva. Ale Adam mi do toho hodil vidle, protože s ním jsem nepočítal.
 

Na Výhledech jsme si jednookým dalekohledem prohlédli Zelenou horu a trochu zamlženou Dyleň, aby Vítek věděl, co ho čeká, až přijde jeho čas a taky oč jde, když se o těchto dvou kopcích zmíním.

Vítek má dobře našlápnuto, aby se stal teprve 9. Ašským bajkerem, který na Dyleni po vlasní ose byl. Po Filipovi, Kubovi a Denisovi, kteří tam byli jednou, ale už s námi nejezdí a Jasmíně a Matesovi, co tam byli 3 x. Lukáš a Šimon si na Dyleň zajeli 4 x a jednou přes Dyleň jel i Honza, když jsme se v pěti vydali na dvoudenní cestu na soustředění na Rybník. Ten rok na to měla i Dominika, ale bohužel: hlava - ta ji nepustila.
 

V kamenitém sjezdu ke Golfu jsem Vítkovi upustil docela dost vzduchu z obou gum, což Vítek okamžitě poznal a velmi si pochvaloval. Za závorou jsme s Vítkem pokračovali okolo lesa a nevšimli si, že jedeme sami. Zjistil jsem to až na lesní křižovatce, kde jsme zastavili. Protože Adam s maminkou dlouho nejeli, vydal jsem se zpět, jim naproti. Jelikož nikde nebyli, museli od závory jet rovnou k rybníku. Doufal jsem, že u rybníka na nás budou čekat a vrátil se zpět dolů za Vítkem. O 1 km delší lesní cestou jsme se dostali k rybníku, kde nás Adam s mamikou už vyhlíželi.
 

Kousek jsme se vrátili, abychom si mohli prohlédnout místní zvláštnost, která mi připomíná pohádku Třetí princ. Po opětovném nasednutí na kola jsem prozradil další zastávku – u potoka, který teče do kopce.

Z Golfu jsme tedy pokračovali po silnici přes Skalku do Lipné, kde pod esíčkem teče Slatinný potok. Zastavili jsme v zatáčce pod kopcem, každý si potok z dálky prohlédl a řekl směr, kterým si myslí, že potok teče. Správně uhodl pouze Vítek, a to jen proto, že to věděl, neb si v tomto potoku u mostu s místními kamarády už kdysi hrál.
 

Odtud jsme to už bez zastávky vzali přes Polnou a Podílnou rovnou k hraničním mezníkům 14 a 15, kudy vede nejkratší cesta z Libé do Selbu. Je zde hezký přístřešek, tekoucí voda, ohniště a klid.

Kluci během okamžiku postavili můj skládací dřívkáč, ale jelikož zde bylo klasické ohniště, použili jsme toto. Vítek připravil dřevo a březovou kůru a Adam se ji pokusil křesadlem zapálit. Jenomže já nemám měkké hořčíkové křesadlo, kterým kdokoliv snadno zapálí kde-co, ale ocelové švédské armádní. Je sice nesmrtelné, ale zato to s ním jde dost ztuha. Kvalitní jiskra sice půl ohně je, ale aby byl oheň celý, musí od ní taky něco chytit. A po pár letech nečinnosti se to málem nepovedlo ani mi. Chce to prostě cvik a taky důkladnou přípravu toho, co chceme zapálit. Nejlépe březovou kůru s tím jemným chmýřím, což jsme ale neměli.

Nachystal jsem pruty k opékání a přitom se zlehka pořezal, protože lámat proutí s otevřeným nožem v ruce nebyl moc dobrý nápad. Kluci si své špekáčky k opékání připravili sami, každý si opekl dva a protože jejich maminka nechtěla, na mě zbyl jeden.

Po jídle jsme zasedli ke stolu a zahráli si nejlepší deskovou hru mého pozdního dětství – Z pohádky do pohádky. Tu hru jsem si chtěl zahrát už kdysi s Lukášem, Honzou, Matesem a Šimonem. Ale upravenou vlastními pravidly, něco na způsob Harryho Pottera, kdy se prolíná fantazie se skutečností. Jenomže než jsem tu hru sehnal, kluci vyrostli a s nimi si ji tak už nezahraji. Děti rostou strašně rychle.

Uhasili jsme oheň a vydali se na cestu domů. Za Polnou jsme v rychlém sjezdu přejeli odbočku na sice delší, ale ne tak kopcovitou trasu a valili to přímo po signálce - brutus nahoru/dolů/nahoru/dolů/nahoru... Vyjeli jsme to vše a všichni, a mě to stálo obě plné láhve vody, co jsem však pro tento případ účastníkům zájezdu vezl. Po 5 hodinách náš výlet zdárně skončil.

Kdybychom dnes tu hru hráli na způsob Harryho Pottera, jak jsem se snažil Vítkovi nastínit, tak bych to viděl tak, že dneska jsme se dostali na Zlatý vrch (náročný, ale hezky prožitý den se slušným výkonem). A to ne přímo, ale oklikou přes Studánku poznání, protože se Vítek dozvěděl, že stojící nebo zdánlivě odložená auta je bezpečnější objíždět s odstupem a taky jak přejíždět železniční přejezd se signalizací zapnutou, vypnutou a závorami. A že při řezné ráně v přírodě pomůže její překrytí kaší z jitrocele.

Opět to byl velmi vydařený den a parádní výlet za hezkého počasí a kdy nikdo nikam nespěchá.

Výlet s Vítkem, bráchou Adamem a jejich maminkou k HM 14 a 15. | Ride | Strava

Pavel z Hazlovské sekce