Založení Hazlovské sekce Ašských bajkerů

V pondělí 14. října 2024, když jsem v 7. kole svého zkráceného Kovidového okruhu projížděl okolo balíků slámy, na na nichž si hráli tři místní kluci a navzájem si zamávali, ve mně konečně dozrála pradávná myšlenka založit Hazlovskou sekci Ašských bajkerů. Dětí je v Hazlově sice dost, ale k Ašským bajkerům se jaksi nehrnou. Tedy samy od sebe. Nahoře na Golfu jsem se proto odhodlal, že oslovím já je a otočil to dolů k nim. Buďto mě pošlou do někam nebo se k Ašským bajkerům opravdu přidají. Ale bude jasno.

Skoro to vypadalo, že na to kluci čekali. Potěšil mě zevrubný pohled na jejich kola – žádné drahé a naleštěné fajnovky, ležící však víceméně ladem, ale krom BMX totální šrot, který je ale v permanenci a který kluci dokáží bravurně ovládat. A o to jde. Kde je chuť, cesta se už najde. Do jara se kola pořeší.

Do vesnice jsme jeli přes Golf lesem, zadem okolo nádraží a když jsem se podivil, proč Samuel ve sjezdu tahá nohy po zemi, dostalo se mi bezelstné odpovědi, že nějak brzdit přece musí. Kouknul jsem pořádně a málem mi vypadly oči – lanka obou brzd končila omotána jedno na noze vidlice a druhé na zadní vzpěře.

Po zbytek dne jsme objížděli Hazlov a sháněli maminky a babičky za účelem získání souhlasu. Prostě takový správný chaos, když se něco vymyslí a ihned se to začne realizovat. Souhlas pro Samuela a Vašíka se podařilo získat ještě tento den a pro Jirku den následující.

Protože však bez brzd se mnou jezdit nikdo nemůže, domluvil jsem se Samuelovou babičkou, že Sama druhý den doveze do Aše, kde v klubovně leží ladem Bukefalos.

Babička Samuela opravdu druhý den ke klubovně přivezla a po poštelování posedu a vysvětlení, k čemu že ty páčky (brzdové) na řídítkách jsou, jsme vyjeli zpět do Hazlova. Protože si však Sam nevzal helmu, na jeho hlavu šla helma má.

Dojeli jsme akorát, abych s Jirkovou maminkou pořešil, co bylo třeba, když přijela paní Klárka s Drsoňkem. Vítek se s ním prý těžko loučil, ale na jaře bude mít novou 26“ a na podzimní ježdění okolo baráku kolo má. Drsoňka tak osedlal Vašík.

Kluci jsou jedna velká bezpečnostní katastrofa. Aspoň tedy, co se týká jejich pohybu po vesnici. Tohle musíme zvládnou nejdříve a to, co nejrychleji. V lese to pouštějí bez zábran, ale když to zvládají...

Na asfaltovém výjezdu z lesa ve sjezdu před prudkou zatáčkou k nádraží si Vašík chtěl lehce přibrzdit a hodil nádherného tygra. Prý za to může brzda - protože brzdí. Jaké to štěstí, že lesní sjezdy dal bez brzdění.

Chvíli se moc nehýbal, že prý ho bolí úplně všechno. To bylo dobré znamení, protože je velká šance, že se síla rozložila po celém těle a kosti tak zůstaly celé.

Po chvíli se Vašík oklepal a pokračovali jsme ke kolejím, protože jsem věděl, že tudy kola přes ně tahají. A lepší variantou, než zákaz, který stejně poruší, mi přišlo naučit je, aby ten přechod byl bezpečný. Mile mě překvapili, že to v podstatě znají – z videí. Jen jsem upřesnil, že pokud budou se mnou, nikdy nebudou přecházet sami od sebe, ale vždy před kolejemi na mě počkají.

Až do večera jsme takhle jezdili po okolí a prokládali to přestávkami, v nichž si kluci hráli na balících slámy.

Záznam na Stravě: Odpolední projížďka a na závěr založení Hazlovské sekce Ašských bajkerů. | Ride | Strava

Pavel z Hazlovské sekce