Šestistovka s limitem 24 hodin

Po předvčerejší úspěšné stomílovce pod 5 hodin jsem se cítil skvěle, bytelně jsem se vyspal a proto jsem se rozhodl jet už dnes, 13. července a ne až zítra, jak jsem kvůli počasí původně plánoval. Po dnešním více, než osmihodinovém nepřetržitém spánku by následující noc se spánkem mimina už nejspíš nebyla. A kvalitní spánek před takovou šichtou je extrémně důležitý. Dal jsem tedy přednost jízdě v chladu přes den a v zimě v noci, ale s jistotou aktuálního svěžího stavu, před sice teplým dnem i nocí zítra, ovšem s nejistotou kvalitního spánku před startem.

Než jsem se vyhrabal, dojel do Aše a vše v klubovně nachystal, bylo skoro půl druhé odpoledne a teplota pouhých 21°C a nárazovitý vítr. Z toho jsem měl trochu obavu, ale vyjel jsem v krátkých. Výhoda zase byla, že v takové zimě nebudu muset tolik pít a tím ušetřím dost času.

Vyjel jsem a hned začal počítat. To na dlouhých štrekám dělám vždy. Třeba po 20 km si řeknu: „Třicetina je za mnou“, na 50. km: „Už zbývá jen 11/12“ a tak. Čas tak hezky ubíhá, protože to počítání jde pomalu. Ovšem u časovek s časovým limitem, jako byla stomílovka nebo tato šestistovka, je to naprostá nezbytnost, abych přesně věděl, jakou časovou rezervu jsem si vytvořil. Ta se totiž dá použít dvěma způsoby – jednak na pauzy, které jsou na takových štrekách nutné a druhak na zpomalení. Protože aspoň já nedokážu držet stejnou rychlost od začátku až do konce. Fígl je pouze v tom, zvolit počáteční tempo sice vyšší, než je průměr časového limitu a které je nutné pro vytvoření předpokládané rezervy, ale nesmí být zase tak vysoké, abych ho přepálil a dostal se do problémů dlouho před cílem.

Rezervu jedné hodiny jsem si vytvořil na 200. km. Tu jsem považoval za dostačující a hodlal ji už pouze udržovat. Ten časový tlak je velice stresující a hodinová rezerva mě uklidnila. A protože jsem ji chtěl už jen udržovat, mohl jsem si dovolit zpomalit. I to přidalo na klidu.

Z hlediska nutnosti vejít se do časového limitu, mi tato šestistovka přišla, jako to nejtěžší, co jsem kdy jel. Bylo to pro mně horší, než jet obyčejnou 24hodinovku, co se jede jen na umístění, bez nutnosti výkonu (ujet vzdálenost).

U 24 hodinovky jsem si po určité době vlastně už jen udržoval stávající umístění a bezpečný náskok před soupeři. A to, ať už jsem jel na vítězství nebo jen na umístění na bedně. A čím více se soupeři, jedoucí za mnou, flákají, tím více se můžu flákat i jako budoucí vítěz nebo jako ten, co si jen hlídá své umístění před ostatními.

Třeba na Berounské 24 2008 bylo parádní počasí a dopoledne, pár hodin před cílem, bylo na předních místech už rozhodnuto, protože rozestupy mezi námi byly dostatečné a tak si každý už jen hlídal ten svůj flek. Tak se stalo, že jsme se první čtyři sešli u Beduína (karavan) Zdendy Kříže (mistr Evropy v Rakousku a 3. na mistrovství světa v Austrálii) a poseděli na sluníčku. Klábosili jsme, kávičkou zapíjeli dortík, hezky se vyhřívali, když tu se najednou zvedl Sváťa Božák (budoucí vítěz RAAM - 5 000 km dlouhé časovky napříč USA od Tichého oceánu k Atlantskému oceánu, jediný z ČR, kdo tento nejtěžší jednorázový závod světa nejen dokončil, ale i vyhrál), jedoucí na čtvrtém místě a že se ještě jede protáhnout. Tím zvedl mně, jedoucího na místě třetím a já zase zvedl Andrzeje Kuchmistrze z Polska, který jel přede mnou. No a Zdenda, aby tam nezůstal nesedět sám, tak se zvedl a jel taky. Takže zatímco na běžném závodě určuje tempo jezdec vedoucí, protože to chce mít co nejrychleji za sebou, tak u 24h je to obráceně - tempo určuje ten vzadu, protože do cíle se po 24 hodinách dostanou všichni a čas se urychlit nijak nedá.

Ale tady přetáhnout časový limit, je, jako bych těch 600 km nikdy nejel. Takže žádný odpočinek. Je to hodně stresující po velkou část jízdy, vlastně skoro až do konce, protože i ta necelá hodina časové rezervy se může rozplynout, jako nic.

24 hodinovka je vlastně lehký závod, kdy se do cíle dojede vždy, i naprosto prošitý – jednoduše si člověk sedne na pivo a na hodinkách sleduje, jak se blíží do cíle. U některých 24h sice v pravidlech například mají, že určitou dobu před koncem se musí objet ještě poslední okruh, ale ten čas je tak měkký, že jde o pouhou formalitu a vlastně jen potvrzení toho, že dotyčný stále žije a že byl na trati i ke konci závodu. To u žádného závodu, kde je dána vzdálenost, neplatí (aby se člověk do cíle dostal pouhým uplynutím času). A vzdálenost, navíc ohraničená šibeničním časovým limitem, je o to horší.

Okolo 85. km se mi pod kolo vrhnul Honzův kamarád Adam. Že se mu rozbilo kolo a požádal, ať se mu na to kouknu. No, nejprve jsem ho odbyl, ať chvíli počká, do zítřka, že jedu na čas. V dalším okruhu jsem ale okolo kluků opět projel a řekl jim, ať jedou za mnou ke klubovně. Než dojeli, vyšel jsem ven, ládujíc do sebe špekáček s chlebem. Zatímco mi Adam vysvětloval, co se mu to na kole rozbilo, spatřil jsem povolenou páčku zadního rychloupínáku. Dal jsem Adamovi do ruky tácek se špekáčkem a chlebem, at mi to podrží. Ta chvilička, co jsem rychloupínák utahoval, stačila k tomu, aby mi Adam špekáček vyválel v kamení před klubovnou.

To byla první zastávka, předčasná a neplánovaná. Ale najedl jsem se a kafe vypil. Druhá zastávka tak mohla být až na 200. km a časově vyšla dobře - před setměním. Byla taky nejdelší, protože krom jídla jsem se musel obléknout na noc a na ni taky nachystat světla. S maličkými předními i zadními blikačkami jsem už vyjel, takže zbývalo nasadit silného NiteNumena a polovičního Ultrafire. Ten svítil pomalu, ale zato nepřetržitě a NiteNumena jsem zapínal jen ve sjezdech a před křižovatkami.

Docela nebezpečným problémem se po setmění ukázali být zajíci. Ušáků bylo celkem dost, ale drželi se na stále stejných místech a postupně pomalu ubývali. Jeden byl ale vytrvalý a vždy na mně číhal. Ale i ten to po půlnoci vzdal. Jednou jsem taky vyjel z trati, když jsem koukal na Garmina a v zatáčce jel rovně. Ale žádná trága, jel jsem pomalu, do kopce a tak jsem hned zastavil. Od té chvíle jsem Garmina přestal řešit a soustředil se na cestu.

Třetí zastávku jsem dal po dalších 150 km, na 350. km. Zase jsem pojedl a kafe tentokrát strčil v placatce do kapsy. Když jsem po chvíli zase vyjel na trať, okamžitě se do mne pustila ukrutná zimnice. Vibroval jsem i s celým kolem a trvalo dva okruhy, než jsem se trochu zahřál. Té zimy jsem se obával a se svítáním teplota klesla až na 11°C a držela se i dlouho po rozednění, nekonečné tři hodiny. A i potom šla teplota nahoru jen velmi zvolna.

V průběhu noci jsem zaznamenal první problém – mravenčení levé dlaně a prstů na ruce. To jsem řešil svěšením ruky nebo aspoň položením předloktí na řídítka. Ze zimy mě začalo bolet kdysi vykloubené levé rameno. Přidala se bolest obou loktů a nepatrná bolest pravé kyčle. Žádná z těchto bolestí pro mě ale nebyla překvapivá. To totiž byl důvod, proč jsem původně chtěl jet o den později a tedy v teple. Všechny tyto bolesti byly sice nepříjemné, ale ne omezující.

Spokojeně jsem ukusoval okruh za okruhem, když přišel 450. km. To už jsem jezdil na 110 – 120 tepech, když ty  najednou začaly bezdůvodně lítat o 20 – 30 tepů výše. Moje stará známá - tachykardie. A na tu platí svěsit nohy. Jenomže to při časovce dost dobře nejde a tak jsem to po čtvrté a poslední přestávce na 515. km, kdy jsem se naposledy najedl, opět svlékl do krátkých a do bidonů nalil Coca-Colu, řešil tak, že jsem na kopec vždy opatrně vyjel a dolů jel bez šlapání, jen zalehnutý. Časová rezerva to naštěstí pohodlně umožňovala.

Ta tachykardie už mě ve výkonu omezovala, nebyla však jedinou potíží tohoto druhu. Zhruba ve stejnou dobu jsem se začínal cítit nepohodlně i v krku a stále se to zhoršovalo.

Poprvé jsem to zažil před třemi roky cestou od zubaře. K zubaři do Prahy jsem se tenkrát vydal taky nad ránem, kdy teplota v údolích klesala ke 3°C, aby po pár hodinách lezla ke 30°C. Při zpáteční cestě jsem dojížděl opět ve studené noci a v těch dlouhých kopcích před Bochovem jsem začal cítil v krku totéž, co nyní. Ale protože jsem tehdy vůbec netušil, oč se jedná, pral jsem tam velkou až do doby, kdy jsem v krku ucítil ukrutně nateklý čípek a chuť krve z překrveného krku. To mě velice vyděsilo, protože jsem si vzpomněl na to toho kluka po operaci krčních mandlí, jak v čekárně nemocnice téměř vykrvácel. Zastavil jsem a plivl na bílou čáru. Opravdu to byla krev. Nevěděl jsem, co dělat, ale během té chviličky, co jsem stál a rozjímal, chuť krve zmizela a taky čípek se znatelně zmenšil.

Měl jsem kliku, že v tuto dobu jsem už byl na vrcholu kopce a před sebou měl 20 km převážně dolů, do Karlových Varů. Když jsem nešlapal, čípek v krku se rychle zmešoval a původní nápad, že zajedu do nemocnice ve Varech na konzultaci, jestli s tím dojedu až do Hazlova, jsem zamítl. Nebyl jsem si jistý, jak bych byl přijat a zda bych se vzápětí neocitl na uzavřeném oddělení s klecovými lůžky. Učinil jsem tedy těžké rozhodnutí a řetěz z velké placky shodil na placku malou. A na tu to opatrně a pomalu domů dojel. Doma jsem se koukl do krku a pohled to byl hrozný. Ale každou hodinu se to rychle zlepšovalo a bez jakýchkoliv následků se krk po pár dnech dostal do normálu.

Doteď nevím, co to bylo, potkalo mně to pouze tehdy a nyní, za podobných podmínek – rychlé střídání tepla se zimou a ke konci dlouhého švihu. A stejně, jako tehdy, jsem v tuto dobu, kdy to píšu, po dvou dnech, naprosto v pořádku.

Šestistovku jsem dal za 23 hodin a minutu a půl celkového času a během ní jsem snědl 8 špekáčků, půlku chleba, 3 Margotky a vypil 4,5 l čaje, 3 l vody a na závěr 1,5 l Coca-Coly. Plus několik káv. A Adamovi opravil rozbité kolo.

Závěr šestistovky jsem tedy dojel v lehce dezolátním stavu, ale jinak jsem zůstal pohromadě, z těla nic neodpadlo. Během luxusního 11hodinového spánku následující noci mi puls klesl na 41 tepů a regeneraci jsem přes poledne dokončil lehkou 11kilometrovou procházkou.

https://www.strava.com/activities/9449219380

Pavel z hazlovské sekce