Na Kozí farmě Žofín v Horním Podluží

V sobotu ráno 19. 8. 2023 jsem se po týdenním soustředění rozloučil s dětmi a ostatními trenéry Ašských bajkerů a po vzoru pohádky Pyšná princezna, kterou jsme dětem poslední večer promítali, mě čekala práce na Kozí farmě, coby čeledína - za nocleh a stravu.

Ubytován jsem byl v přívěsu na zahradě, kam stačilo natáhnout jen kabel s elektřinou. Drsoně jsem zaparkoval ve stodole, kam jsme před pár dny s Vlastíkem natahali palety poté, co jsme ji vyklidili. Právě včas, neboť nyní jsou na paletách narovnány pytle s 18 metráky pšenice a o ně opřen odpočíval můj Drsoň.

Sprcha byla nahoře u kozího chlívku v podobě vody, tekoucí z hadice samospádem z pramenu výše. Bylo teplo a na těch několik dní jsem více nepotřeboval. Po zametení, vyluxování a vytření přívěsu mě čekala prohlídku statku.

Na 5 hektarech je vše, co kozy a další obyvatelé farmy k životu potřebují. Najdeme zde kočky, psy, slepice, kuřata, králíky, kozly, kozy a kůzlata, a taky jejich chovatele – velmi příjemný manželský pár Alenu a Karla Dvořákovy. Kromě zvířat se starají také o pastviny, několik skleníků, ovocné stromy a keře - jabloně, hrušky, meruňky, víno, ostružiny, maliny, arónie, ryngle. A taky květiny. A hosty. A to, ať už jde o zákazníky, kupující si produkty vyrobené z kozího mléka nebo jako průvodci návštěvníků (zejména s dětmi), zajímajících se o chov.

Vzhledem ke stáří farmářů a náročnosti práce na farmě je chov utlumován a tak prodej v současné době probíhá už jen ze dvora. K mání jsou hlavně kozí sýry, přírodní - bez přísad nebo paprikový či česnekový. A pak mazací – žervé. Občas je i kozí mléko a syrovátka. Hlavní spotřeba mléka jde však na výrobu sýrů.

Vodu má statek vlastní, což považuji za obrovskou výhodu. Jednak pitnou, ze studny ve sklepě a druhak užitkovou, tryskající z pramenu na kopci nad statkem. Ta, krom sprchování čeledína, slouží k okamžitému chlazení čersvě nadojeného mléka, napájení zvířat a zalévání zahrady a skleníků.

Všechny budovy a pozemky jsou propojeny a odděleny 102 dveřmi, vraty a vrátky. Docela peklo pro můj úchvatný orientační smysl. Důležité však je pouze dodržovat zásadu, že co je otevřené, nechat otevřené a co je zavřené, po projití opět za sebou zavřít. Nakonec jsem se tak vždy dostal tam, kam jsem potřeboval.

Den první – sobota

Po zabydlení bylo akorát poledne a na jedné z dřevěných lavic pod přístřeškem pro hosty na dvorku na mě čekala první krmná dávka v podobě králíka se špenátem a brambory. Mňamózní oběd jsme si dali společně s Karlem. Přes chodník a plot za ním nás ze své psí voliéry pozorně sledoval velký a hezký desetiletý bílý mazel Bady.

Po obědě mě Karel provedl farmou, ukázal chlívek koz, samostatné chlívky Bobeše a Venouška a chlívek, v němž bydlí mladí kozlíci Eliáš a Bobík.

V každé budově mi zběžně popsal, k čemu slouží a co se zde děje. Jen sterilní výrobnu sýrů mi přes dveře popsala Alenka, protože ani Karel do ní nemá volný přístup.

Jako chemik – operátor (mé původní povolání) mám ale pro podobná opatření pochopení, protože ani na mé pracoviště se jen tak někdo nedostal a ženy tam neměly přístup vůbec. V mém „hrnci“ se ale nevařilo lahodné kozí mléko, nýbrž jedovatý nitrobenzen, do něhož jsem za pomoci tepla, tlaku a katalyzátoru přidával vodík a výslednými produkty byly anilín a cyklohexylamin. Obojí pěkné svinstvo, to první prudký krevní jed vstřebávající se snadno i pokožkou a nadýcháním a to druhé ukrutná žíravina.

Prohlédl jsem si dojírnu a čekárnu před ní, porodnici, apartmány pro čerstvě narozená sourozenecká kůzlata, kde z bezpečnostních důvodů nocují bez své kozí matky – mohla by je ve spánku zalehnout. V současné době je obojí prázdné, jen jeden apartmán obývá na na noc malá Viktorka a druhý devítiletá Andulka. Ta z důvodu toho, že rodila později, než ostatní kozy, byla mimo stádo a ty ji po návratu už mezi sebe nepřijaly. Braly ji jako cizí, bily ji a už u toho zůstalo. Proto i na dojení chodí jako první a po večerním dojení je odvedena do apartmánu, kde přespává odděleně od ostatních koz.

Po prohlídce dalších budov a chlívků jsem dostal až do 17:00 hod. volno a protože na soustředění na to s Michalem nebyl čas, zajel jsem se konečně podívat na nejbližší kopec – Jedlovou a kousek vedle stojící hrad Tolštejn. Po návratu následoval úklid chlívků, krmení králíků, slepic a příprava na dojení.

Nejprve se pohrabáčem na lopatku sesbírají kozí bobky a vysypou do kbelíku. Pak se starým senem popráší obnažená dřevěná podlaha, aby kozy měly pod sebou seno a ne holou podlahu. V přilehlé stodole se kopáčem na seno z balíku sena toto nakope a naplní žok na seno. Ten se přenese do chlívku a seno se dá do krmítek. Nakonec se z kbelíků a lavorů vylije stará voda, nádoby se vykartáčují a napustí vodou čerstvou. Toto se děje každé ráno a každý večer, během dojení. U králíků je to podobné, jen v menším. Slepicím a kuřatům se dává jen krmení a sesbírají se vajíčka.

Jak probíhá dojení

Dojí se 2 x denně, ráno v 6:30 hod. a večer v 18:30 hod. Z pastviny kozy přijdou do čekárny a na dojení se samy od sebe řadí, nepředbíhají jedna druhou a poslušně čekají, až na ně dojde řada – po vykartáčování přechází z čekárny přes uličku do dojírny podle ustáleného pořadníku, Eliškou schváleného:

1. Andulka – 9 let – ta se dojí ručně, protože dává jen okolo 3 dl mléka

2. Eliška – 9 let - šéfová stáda

3. Vendulka – 3 roky - dcera Věry

4. Amálka – 3 roky

5. Pája – 10 let

6. Róza – 3 roky - letos měla 4 potraty, dvě kůzlata se narodila mrtvá a dvě zemřela po osmi hodinách. Časem se ji ale Alence podařilo rozdojit.

7. Bobina – 9 let - když měla jen jedno kůzle, tak to pilo pouze z jednoho struku. Než se na to přišlo, druhý struk se ucpal, stal se nefunkčním a vemeno časem zaniklo, takže Bobina už má jen jedno vemeno a struk jí visí ne do boku, ale dolů, což je zase problém pro kojené kůzle, jak se k němu dostat.

8. Viky – 10 let – matka Viktorky

9. Věra – 10 let – matka Vendulky, letos neměla kůzlata, proto nedojí a je tlustá

10. Viktorka – letošní kůzle, dcera Viky

Strojově se tedy dojí 7 koz a ručně trošku Andulka, aby bylo do kafe. Celkem těchto 7 koz nadojí asi 8 l mléka ráno a někdy o něco více večer.

Po příchodu do dojírny koza vyskočí na dojící lavici a strčí hlavu do gilotiny bez nože. Po jejím uzavření se koze do žlabu (u gilotiny koš na useknuté hlavy) nasype krmení v podobě ovesných vloček a pšeničného šrotu, obohacených o vitamíny. Zatímco se koza krmí, je jí omyto a otřeno vemeno i struky a probíhá dojení. A to, ať už ruční nebo strojové.

Po skončení dojení za odměnu koza dostane pamlsek v podobě kousku suchého chleba a uličkou odbíhá do ohrádky, kde je jí nejprve ošetřeno vemeno i struky speciálním kozím mazáním. Poté se koza napije syrovátky a také vody. Vendulka jí vypije téměř celý kýbl. Pak je vypuštěna zpět na pastvinu. Teprve po proběhnutí vydojené kozy uličkou do této uzavřené ohrádky je z čekárny do uličky puštěna další koza k dojení, podle pořadníku.

Mléko teče z dojící mašiny hadicí do uzavřené nerezové konve, která se chladí tekoucí vodou. Po skončení dojení se takto předchlazené mléko přelije do kýblů k tomu určených a strčí do lednice/mrazáku.

Po každém ukončení dojení je v dojírně vše pečlivě umyto a vydensifikováno. Dojící mašina i konev je několikrát pečlivě propláchnuta a vymyta studenou i horkou vodou. Poté desinfekčním roztokem kyselým i zásaditým. A nakonec opět propláchuta horkou a studenou vodou. Gumové podlážky dojících lavic jsou rovněž omyty a desinfikovány.

Jak se sýr vyrábí

Přesný postup výroby sýra je výrobní tajemství a každý sýrař si ho pečlivě chrání. Co jsem ale z vyprávění Alenky pochytil, tak to probíhá zhruba takto:

„Mlékovar“, kde probíhá pasterizace (při 65°C 30 minut), je minimálně na 50 l a proto musí mléko z prvního i druhého dne čekat v mrazáku, protože při 7 dojných kozách a něco přes 16 l denně to trvá tři dny. Po pasterizaci se mléko zchladí na 35°C, přidá se kysaná smetana (aby se obnovily hodné bakterie, které byly zabity při pasterizaci spolu s těmi zlými) a po další půlhodině ještě syřidlo (srážedlo mléka), což jsou živočišné enzymy, které sráží mléčné bílkoviny a vzniká sýřenina a syrovátka. Podle použitého syřidla vznikne sýřenina buďto pro výrobu tužšího sýra - přírodního nebo ochuceného paprikou či česnekem nebo sýra měkčího - mazacího žervé.

Z kozího mléka se vyrobí zhruba 10% sýra a zbytek je syrovátka. Hodně záleží na tom, co kozy baští. Syrovátka, která odkapává při zpracování sýřeniny na sýr (přírodní se tvaruje v plochých děravých čtverhranných miskách a žervé v zavěšených plátěných pytlících) se později dává kozám po dojení. Stejně tak se kozám dává i většina syrovátky sebrané z horní části pasterizační nádoby. Pro lidské pítí je určeno až posledních hustších zhruba 10 l, které zůstanou na dně společně se zbytky sýřeniny.

Zajímavosti kolem koz

Kozy jsou čistotné fajnovky. Jak jsem zmiňoval, že po dojení dostávají kousek suchého chleba, tak když ten kousek chleba jednou spadne na zem, už ho do tlamy nevezmou. Stejně tak dudlík po druhém kůzleti jiné nevezme. Musí se omýt nebo mít svoji kojeneckou láhev.

Kozí mlého vůbec nesmrdí a nemá žádnou pachuť. Podmínkou bezzápachovosti kozího mléka je pouze čistota. A to ta, na lidech závislá. Kozy samy o sobě jsou čistotná zvířata, takže pokud kozí mléko smrdí, může za to člověk – to, jak se o kozy stará a jak dodržuje technologický postup při zpracování jejich mléka.

Dospělý kozel smrdí pouze v říji. Proto jsou Venoušek (čekající v chlívku přes cestu na kupce) i čtyřletý chovný Bobeš v současnosti voňaví frajeři. I tak je ale lepší nehladit kozla po hlavě. Za rohy jim totiž ústí žlázy, jejichž „voňavým“ sekretem, šířícím se široko/daleko, v říjí vábí kozy.

Mladí kozlíci, když dospívají, přestávají žrát. Myslí na kozičky a zapomínají na jídlo.

Den druhý – neděle

Ráno úklid chlívků, seno, voda. Dopoledne jsem vytrhal kopřivy okolo arónie, aby se mohla očesat, pak vyčistil chlívek u Václava a protože vyčištění chlívku, až na dřevo, je trošku jiná makačka, než jen sesbírání čerstvých bobků, po obědě mě čekalo totéž v letním sídle koz. Protože bylo přes 30°C a široko daleko nikdo, veškeré mé oblečení po krátké chvíli tvořila jen čepička proti slunečnímu úpalu s kšiltem na zátylku a Garmin na ruce. I brýle jsem pověsil na plot.

Zatímco však Venoušek je jen jeden, koz je i s Viktorkou deset. A ty už nadělají a udusají v seně nějakého materiálu. Mít po ruce řeku, udělal bych to jako Héraklés u krále Augiáše, když měl za úkol vyčistit jeho chlév. Takto jsem si ale musel vystačit s vidlemi, hrablem na pevný hnůj, rydlem na očištění prken, lopatou a kolečkem. Těch jsem odvezl nepočítaně a máknul jsem si tak, že večer jsem byl dokonale pracovně vyžilej a přesvědčen, že ráno pojedu domů z důvodu mé nepoužitelnosti v dalších dnech. Na nezvyklý pohyb si prostě svaly musí nejprve zvyknout, stejně tak vytvoření mozolů na těch správných místech si nějakou dobu vyžaduje.

Den třetí – pondělí

Ráno jsem se cítil překvapivě docela dobře a tak jsem odjezd o den odložil. Následoval opět úklid chlívků ráno i večer, seno a voda. Králíci totéž. Dopoledne jsme pak s Karlem obraceli seno. Na oběd mi byla zvýšena krmná dávka na 7 velikých rynglových knedlíků a po nich jsem se pustil do likvidace kopřiv, oboustranně okolo plotu u slepic.

Běžná kopřiva se dá z měkké půdy snadno vytrhnout, ale to, co jsem likvidoval, běžné kopřivy rozhodně nebyly. Nejdřív jsem tyto obrkopřivy nad zemí ulomil a dal do kolečka. Výhodou kopřiv ale je, že se dají snadno skládat. Jako dřevěný metr, takže mi takto složeny přes kolečko moc nepřesahovaly. Pak přišel na řadu krumpáč a vykopání kořenů. Půda to byla měkká, takže jsem vždy po nějaké době osamostatnil a vykopal pořádný kořenový drn, kdy jsem měl co dělat, abych ho vůbec zvedl. Protože hlína to byla krásná a byla by škoda s kořeny na hnůj odvézt i ji, tak jsem tento obrovský drn vždy ostrouhal o plot, stejně, jako když se strouhá sýr.

Opět bylo přes 30°C a já si ukrutně spálil ramena. Přestože jsem měl pracovní rukavice, vyrobil jsem si na levé dlani puchýř. A tři puchýře na palci pravé nohy. Takto zdemolován jsem večer předstoupil před Alenku. Spálená ramena mi namazala kozí syrovátkou a na palec dala náplast na kozí struky.

Ta spálená ramena mi vytvořila neřešitelný problém (jak na nich vézt ceý den batoh, hodně přes 200 km a v horku) a proto jsem odjezd opět musel odložit.

Zatímco já už dávno spal, Alenka dlouho do noci ještě zavařovala arónie.

Den čtvrtý - úterý

Opět rutinní úklid chlívků, seno, voda. Pak jsem se pustil do pletí skleníku, zkulturnění zarostlých záhonových obrubníků a prostříhání malinami zarostlé cesty ke skleníku. I stalo se, že mi tyto přerostlé maliny stáhly brýle z hlavy a já si toho nevšiml. Tedy všiml, ale to už byly zašlapány v měkké půdě pod vzrostlou trávou vedle malin před skleníkem.

Protože při této práci a navíc na sluníčku, brýle na dálku vlastně vůbec nepotřebuji, netušil jsem, kde jsem o ně přišel. Prošel jsem tedy vše, kde jsem se poslední dobou pohyboval a nakonec zkontroloval i hromadu zlikvidovaných kopřiv a malin. Karel ji projel taky a pak ještě já, stéblo po stéblu. Brýle nikde. Protože kočka je prý taky určitě neodnesla, vrátili jsme se k práci s tím, že se brýle dříve nebo později někde objeví.

Maliny byly sakumprásk pryč a zbývala tráva s mladými kopřivami před vchodem do skleníku. Na brýle jsem dávno zapomněl, když tu se po vytrhání těchto mladých kopřiv pod trávou objevily. Zašlapány v měkké půdě. Nožičky byly složeny, ale levé sklo bylo mimo obroučky. Vzal jsem to nadělení na mojí krmnou lavici a nasadil zde odpočívající brýle na blízko.

Brýle byly čisté, nožičky se daly normálně složit a rozložit a jejich klouby vypadaly neporušeny. Jen nožičky nebyly v rovině, ale jedna byla proti druhé šejdrem. Vypadnuté sklíčko bylo v rohu trošku ukousnuté, ale podařilo se mi ho nasadit jak do kovové horní obruče, tak i do provázku z neznámého materiálu, který sklíčko obepíná ze zbylých tří stran. Brýle byly opět pohromadě, sice křivé, ale funkční. S tím si optička už poradí. Sundal jsem brýle a natáhl je před sebe, když tu jsem si všiml malé mezery mezi pravým sklíčkem a kovovou obručí. Kouknu pořádně a vidím totéž ukousnutí rohu sklíčka. I to, že obruč není ve sklíčku zapadnutá, proto ta mezera. Opatrně jsem zatlačil, lup a nožičky se srovnaly.

Ten den mě už žádná větší práce nečekala, jen jsme s Karlem dosušili seno a uklidili ho do stodoly. V ní mě zaujal kladkostroj, kterým Karel seno v zavěšené plachtě vytahoval nahoru. Byl celý dřevěný, krom řetězu, takže musel pamatovat minimálně 19. století.

Protože to byl můj poslední den na statku, večer mě čekalo krmení Viktorky a Bobíka z kojeneckých lahví a ruční dojení Andulky.

Teoreticky jsem to pochopil hned – nadzvednout, palcem a ukazovákem zaškrtit a zbylými prsty zmáčknout. Jenomže, jak praví klasik – co na papíře rovinka, v praxi samá roklinka. Nakonec se ale zadařilo a z obou struků trpělivé Andulky se mi podařilo několik dávek dostat. A to je rozhodující, protože co se povede jednou, stačí už jen opakovat.

Já opět už dávno spal, zatímco Alenka stále vyráběla sýr...

Krom chovných kozlů a mládeže mívala farma až 38 dojných koz na mléko, zatímco nyní je to už jen 7 koz na strojní dojení a Andulka na ruční se 3 dl mléka. Karel s Alenkou by měli už jen odpočívat a předávat znalosti a zkušenosti, ale není komu...

Byly to úžasné 4 dny a zcela jistě se sem v dohledné době vrátím.

Cesta domů

Před spaním jsem ještě posnídal 4 rynglové knedlíky, proto mě ráno překvapilo, že krom kávy jsem na stole našel hromadu jídla, včetně, sýru přírodního i žervé. Právě proto před delší štrekou snídám už večer, než jdu spát, abych nemusel jíst ráno. A nejlépe něco sladkého. Do rána se svaly a játra naplní glykogenem a nalačno se jede skvěle. Blahobytně mi pak stačí jíst až tak po stovce. Takže jsem to všechno zbouchal, rozloučil se, Karel mě vyfotil i s Drsoněm a po osmé jsem se vydal na cestu domů.

Nikam jsem se nehnal, byl jsem plný dojmů a vše si v klidu vychutnával. Zhruba na 100. km v Mostě jsem si zastavil pro dvě 1,5 l Magnezie, jednu jsem vypil a druhou nalil do prázdných lahví. Na 172 km v Mezirolí, kde stavím pro pití na zpáteční cestě z Klínovce, jsem dal velký rohlík plněný smaženým kuřecím masem. Měl jsem si dát ještě jednu Magnezku, protože celý den bylo dost přes 30°C, nikam jsem však nespěchal a tak mi to nakonec vyšlo až domů.

V klikaté cestě před Stráží mě předjel kamión s vlekem naložený dřevem. Necelé dva kilometry jsem za ním jel, ale jakmile se dostal na rovinu, při 68 km/h jsem ho nechal jet. Jednak Drsoň nemá převody na rychlejší jízdu, druhak mi při té frekvenci šlapání nepříjemně lítal batoh na zádech a třeťak se mi po 145 km v tom horku už nechtělo sebou více škubat. Domů jsem dorazil po 223 km něco po půl sedmé večer.

https://www.strava.com/activities/9706521583

Pavel z hazlovské sekce