Čekali jsme dole a Mejty pořád nikde. Vydali jsme se tedy zpět a našli Mejtyho ve stavu těsně před zhroucením. 

Když se Šimi s Lukym po hodině a půl vydali ke kadeřníkovi, při zpáteční cestě Mejtyho vyndali z domova. 

A ze samé radosti, že konečně opět všichni jezdíme, jsem se obětoval a i do toho bahnýnka s nimi jel .

„Uděláme si cestu svoji“, navrhnul jsem a dral jsem se přes smrčky vpřed. Důvěra v mé navigační schopnosti byla dávno na nule a tak se kluci jen nesměle zeptali, jestli se můžou vrátit a jet tou druhou cestou. Já se z houští vynořil přesně v okamžiku a místě, kdy tudy kluci projížděli.

Pomalu se mi rosilo čelo z přicházející paniky, protože ani hrubou silou pomocí imbusu, kamenu a toho, co Mejtymu z nýtovače zbylo, se mi nedařilo odpreparovat vadný článek řetězu.

...já to jistil zezadu. V první části sjezdu – po panelech do Capartic – se začalo Honzovi kouřit ze zadní brzdy.